Väzenia: Aneb nehostinné miesto pre neznáme

Každá uběhnutá minuta se zdála jako věčnost. Pořád byla tma. Pořád to staré zatuchlé vězení. Pořád bez svobody. Nic mě nenapadalo. Dveře byly pevné už od pohledu,ale s každou minutou co tu uběhla, se to zdálo jako nejlepší možnost. Začala jsem bouchat pěstmi. Žádná odezva. Přidala jsem tedy i kopance nohama a tím jsem si vyžádala menší pozornost strážných.
"Buď sakra ticho." řekl první.
"Tady se nedá ani v klidu zahrát karty." zaúpěl naštvaně druhý.
Takže vy si tady hrajete o karty, hmm? A já vám tady dělám rámus, že? A ani toho nenechám! řekla jsem si v duchu.
Na chvíli nastalo ticho.
"Hele nechala toho." řekl druhý a první se vítězným úšklebkem usmál.
V tu dobu jsem se už opírala o stěnu naproti dveřím. Zhluboka jsem se nadechla. Přivřela jsem na chvíli oči a rozeběhla se ke dveřím. Nohou sem do nich udělala menší prohlubeň. Konečně pokrok, ale i s odezvou. Ta řacha nohy o železné dveře neunikla povšimnutí. Bylo to nejspíš slyšet i z ulice.
V tu chvíli už byly oba na nohou. Rozčilení se ke mě přibližovali. Sedla jsem si na lavičku a pobroukávala si válečnou píseň z mojí rodné země. Nevinně pohupkávající se nohy a ocas, vzbuzovaly u přícházejících strážníků větší naštvání.
"Přestaň!!"
"Co? Já? Vždyť sem to já nebyla." řekla jsem nevinným ksichtíkem a div jsem se nezačala smát.
"Ty jedna!!" řekl druhý a začal brát klíče od dveří.
Plán nastal.
"Počkej. Co když to fakt nebyla ona, jsou tu i jiní vězni." řekl geniálně první a mě zmizel úsměv ze rtů.
Plán zkrachoval.
Odešli a já naštvaně seděla jako malé děcko, když mu vezmete lízátko.
Budu muset počkat na další vhodnou chvíli. Ale v tu dobu už jsem usínala na tvrdé dřevěné lavičce místo obvyklé luční trávy.

Seif

Konečne som sa dostal do hradu. Obnovil som svoju starú prácu, ktorou som mal "pomáhať" ľuďom. Keby len vedeli, že tí, čo z väzenia unikli, tak tým som pomohol ja.
Aké zaujímavé. Hlavný strážca Väzenia pomáha väzňom.
Ale čo už? Ja som už taký.
Kráčal som k železným dverám do väzenia s malým úškrnom na perách.
*To bude zaujímavé.. len či ma nebudú podozrievať. Zrazu prišiel chlap a zločinci sa dostávajú von. Nevadí, predsa sa viem obrániť, aww.* pomyslel som si, keď som chytil za kľučku a dvere som s rachotom otvoril.
,,Ghr.." zavrčal som. ,,Mali by ich namazať olejom alebo čím, ksakru.." hrešil som si popod nos, keď som kráčal po kamenných schodoch k celám. Počul som divné výkriky ľudí, keď som prechádzal okolo ich ciel. Niektorý boli ticho a s hrôzou v očiach ma sledovali. Iní na mňa začali pokrikovať do chumajov a nazývali ma zaujímavými nadávkami.
Stačilo na nich pozrieť a stiahli sa. Moje prázdne biele oči v ľuďoch vzbudzovali strach. Cítil som to. Počul som ich srdce, ako divoko tlčie. Vždy som sa na tom zabával.
Pomaly som kráčal ku dvom strážnikom, na konci jeden chodby a sledoval som ich, ako niečo hovoria väzňovi v cele. Neviem či to bol muž alebo žena v tom väzení a jeho/jej hlas som nepočul. Strážnici si sadli a pokračovali v hre. V kartách.
Jeden z nich si ma všimol a zarazil sa, ale nič nestihol povedať, lebo som už prišiel k nim a každému som dal riadnu do zubov.
,,Zabávate sa, chlapci?" opýtal som sa sarkasticky a jedného som vzal za košeľu a zodvihol som ho pár centimetrov nad zem.
,,Ešte raz vás uvidím, že niečo také robíte, tak vás vlastnoručne zadusím, je to jasné?" zavrčal som a on pomaly prikývol. Strčil som ho do druhého strážnika.
,,A teraz padajte..Mám tu niečo na práci. Osobné." povedal som im. Sledoval som ich svojimi nabielo žiariacimi očami. Pomaly kráčali preč a keď okolo mňa prechádzali, jedného som zastavil a pošepkal mu. ,,Ak zistím, že ste to niekomu povedali, zabijem vás.. A to nebude zábava, aspoň pre vás nie."
Odbehli preč a ja som sa usmial.
*Skvelé.. toto ma baví.* pomyslel som si a podišiel som k dverám celi, ktorú tí dvaja kreténi strážili.
Vzal som zväzok kľúčov a odomkol som ju. Vošiel som dovnútra a svojimi zmyslami som cítil, že je tam žena. Nebola obyčajný. Cítil som jej krv, ktorá jej prúdila v žilách. Nebola ľudská, bola zmiešaná. Presne ako ja. Bola napoly človek a napoly nejaké zviera.
Zavrel som dvere a uprel som na ňu oči.
,,Zdravím.. Tak ty nie si človek. Prepáč, som slepý, hneď som si to nevšimol. Kto si?" opýtal som sa jej a prekrížil som si ruky na hrudi.
,,Si ako ja, človek a zviera."

Hyo

Z bezesného spaní mě vytrhly cinkající se klíče, které otevíraly mojí celu. Podívala jsem na nového příchozího. Byl svalnatý, takže už jsem přemýšlela nad tím, že se s ním do křížku dávat radši nebudu. Měl havraní vlasy a v nich zapletené peří. Pomalu jsem se zhluboka nadechla nosem. Cítila jsem to. Byl zvláštní. Byl stejný jako já. Ale stejně tak  byl i jiný.
"A-ahoj." řekla jsem koktavě. "Ne nejsem člověk. Jsem warbeast." docela mi vrtalo hlavou, že je slepý. Slepý by si nepočínal jako on. Nevěděl by, kde jsou klíče, ale on jo. Je jako já, má smysly. pomyslela jsem si a to mě uklidnilo.
"Stejně jak si řekl jsem člověk a zvíře." chvíli jsem se odmlčela a vstala. "Ale ty jsi trochu jiný."
Vykročila jsem ze svého místa. "Pokud nemáš nic jiného na mysli, ráda bych odtud odešla." dořekla jsem a vykročila ke dveřím.
Nebyla jsem si moc jistá sama sebou v tuhle chvíli a docela jsem se ho bála a kdo ne? Ikdyž byly dveře zavřené s radostí bych je vykopla a odešla. Rukou jsem projela po chladném kově.
"Co tady chceš? Teda spíš co po mě chceš." nadechla jsem se a podívala se na něj už se mi začaly zbarvovat oči do sytě zelené až nažloutlé barvy s místo kulaté čočky do lehkého oválu.