Taká menšia RPG (Role Playing Game) pre všetkých kreatívnych ľudí so štipkou fantázie a nevyplnenou kopou voľného času.
 
DomovCalendarFAQHľadaťZoznam užívateľovUžívateľské skupinyRegistráciaPrihlásenie

Share | 
 

 Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE

Goto down 
AutorSpráva
C.V.O.K.
Admin
avatar

Počet príspevkov : 42
Points : 87
Join date : 20.05.2014

OdoslaťPredmet: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   Št jún 26, 2014 6:18 pm

Neviem či čítate aj niečo iné okrem miesta činu (mali by ste - pre kompaktnosť deja), ale naši dvaja záporáci práve včera v Lucienovom hrade dokončili objednávku krádeže sladkostí. Takže teraz, deň na to, už v hostinci čakajú, ako táto drobná neplecha vypáli...


DODATOK 1. :
Malý žltý domček do ktorého sme tak netaktne vpálili:


Jedno poschodie, tri izby, jedny dvere, veľké okná na ulicu a do bočnej záhradky. Taký obyčajný skromný dedinský štýl so žltou malovkou a škridľovou strechou. Strážený psom.


Naposledy upravil C.V.O.K. dňa Ut júl 08, 2014 4:09 pm, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://jednoducho-cvokhaus.blog.cz
Nika



Počet príspevkov : 26
Points : 30
Join date : 21.05.2014

OdoslaťPredmet: Hostinec U hopsajícího paníka s kozí bradkou   Št jún 26, 2014 6:25 pm

Seth

Řekl bych, že jsem byl včera poměrně přesvědčivý, aby udělali přesně to, co jsme jim nakázali, ale není na škodu se zašít někam poblíž a v případě problémů dohlédnout na to, aby ty problémy byly odstraněné.
Proto jsem teď ve městě.
Nikdo mě nevidí- nerad jsem vidět, když jsem mezi lidmi. O tupé mozky rasy lidí se tolik nestarám. Drtivá většina nemá o existenci démonů ani ponětí, navíc nejsou tak pozorní jako jiní.
Zastavuju se a sleduju psa, který sleží u nohou vedle svého páníčka. Chlap sedí na staré židli a s kloboukem naraženým hlubokou do obličeje a nejspíš spí. Dalo by se to krásně využít na to, abych mu něco provedl, ale na to tady prochází moc obyvatel.
Pokračuju rovnou do hostince a doslova prolétávám skrz mladšího kluka. Tohle mám na nehmotném těle rád- žádné fronty a tlačenice vás nezastaví. Dotyčnému se sice udělá špatně, někdy může ztratit vědomí, ale nic, co by je zabilo. Nezkoumám, co se s tím klukem děje a mířím rovnou k velkým dveřím.
Hostinec U Hopsajícího poníka s kozí bradkou. Tento hostinec vyhledávají všechny rasy v okolí- nikdo totiž pořádně nevěří, že se to tak jmenuje. Ale vyřezávaná písmena ze dřeva složená právě do těchto slov potvrzují všem, že nesní. Nikdy jsem ale nezjistil, co si hostinský přidává do pití. Když ho to donutilo dát hostinci takový název, mohlo by to něco udělat i se mnou.
Budova hostince je jenom pár minut chůze od místa, kde by právě teď měli lidi divit nad tím, kdo ukradl objednané sladkosti. Za chvíli to půjdu zkontrolovat.
Jsem tu sice asi po tisící, ale stejně se vždycky musím podívat na ten název a potvrdit si, že jsem nebyl celou tu dobu, co sem chodím, mimo realitu.
Dovnitř se dostávám tak, že prostě procházím dveřmi.
Jako vždycky v rohu sedí naprosto na mol ožralý starý pirát s jedním okem. Tomu by nepřišlo divné naprosto nic- ani kdybych se mu objevil před očima a zase zmizel. Jediný důvod, proč ho nikdy nevyrazí je, že má vážně hodně peněz a vždycky se tolik přeplatí, že hostinec z poloviny vyžívá z toho, jak je opitý a nikdy si pořádně neuvědomí, kolik platí.
Ne, že by to někdo řešil.
Až na piráta přítomní v hostinci se maličko zarážejí a nenápadně rozhlížejí. Chtějí se ujistit, že nejsou jediný, kdo to cítí. Jak síru, tak chlad. Jako vždycky se ale rychle přestávají starat, prostě průvan, který sem zavál tento zápach… Nic zvláštního, navíc ten pirát nejspíš zápach síry mnohonásobně přehlušuje.
Většina z dvanácti stolů vyřezaných z dubového dřeva je obsazených. Vzduch je cítit po vínu, pivu a dřevu, které je připravené v kamnech n a chladnější dny, než jsou tyto. Původní stěny a strop už nejdou vidět, protože jsou pokryté vrstvami sazí, které se nikdo nikdy nesnažil.
Všichni vypadají celkem spokojeně a šťastně.
Až moc, pomýšlím.
Lucian sedí v rohu jednoho ze stolů a nikdo si nedovolil sednout si k němu. Nedivím se, ani já bych si k němu nejspíš nesednul. Lucian těká očima k místu, kde stojím a já mu ukatuju ošklivé gesto. On to nevidí, ale i tak je mi líp. Bylo jasné, že si časem zvykne na všechno, co jakási forma přátelství s démonem přináší. Ale nenávidím ten fakt, že ví, kde jsem, i kdyby neměl, protože to znamená, že po delším čase by si mohl zvyknout i někdo jiný… Nebo možná ne. Nikdy jsem to nezkoušel, na někom testovat, zda si jde na přítomnost démona vypěstovat jakýsi reflex. Lidé na to žijí moc krátce a ostatním je moje přítomnost nepříjemná. Tak, že by po pár dnech raději spáchali sebevraždu, už jsme to několikrát viděl.
V místnosti je ale ještě někdo, kdo sedí sám u velikého stolu. Vypadá to, jakoby u něj nikdo neseděl, ale přesto je celý obsazený.
Je to dívka s ocelovýma oči a dlouhými černými vlasy. Očima občas nenápadně těkne po místnosti a kontroluje, zda se neobjevilo něco nového. Vypadá… jakoby ztracená. Na první pohled je naprosto jasné, že není odsud a snaží se na sebe nepřitahovat moc pozornosti. Což v zásadě něčí pozornost přitáhne.
Přicházím k jejímu stolu a sedám si naproti ní a bavím se nad jejím ostražitým, trochu vystrašeným pohledem. Tak přesně tohle mě baví. Znervózňovat lidi, nutit je pochybovat o všem, co se jim děje. Ona se znovu rozhlíží a očima kontroluje dveře a okna- jedno je otevřené, jasný průvan, proto ten chlad. Nemusím umět číst myšlenky na to, abych přepokládal, jak jí to v hlavě šrotuje.
Beru její skleničku do ruky, ale zatím s ní nehýbu.
Dívka nejspíš našla dobré vysvětlení pro to, aby si vysvětlila náhlý chlad, a vrací se k svému nápoji. Natahuje se pro něj rukou, ale těsně před tím, že se stíhá dotknout nádoby, uhýbám s ní a trochu dozadu. Její výraz mi kouzlí úsměv na tváři.
Kontroluju Luciana- zrovna kroutí očima a nejspíš mi naznačuje, že jsme amatér. No co, pro takové malé škádlení a strašení žiju.
„Neopovažuj se mi to zkazit,“ posílám mu výhrůžnou myšlenku, jejíž hrozba ale není myšlena skutečně. Nezním sice přátelsky, ale oba bychom poznali, kdyby něco bylo vážné.
„Za ty tvoje kecy s tím mořským panicem? Popros,“ vracím mi to.
Jestli mě něco baví víc, než vytáčet a děsit lidi, tak je to vytáčet padlého anděla. Aniž bych se hnul z místa, jeho korbel s pivem padá na zem a zlatavá tekutina se rozlévá po podlaze. Vím, že mi to jednou vrátí i za toho panice, i za teď, jenom čeká na vhodnou příležitost. Já ho štvu postupně, on na mě ale vždycky pak shodí doslova lavinu. Co říct, nemůžu se dočkat…
Syn hostinského začíná utírat napáchanou škodu a říkat Lucianovi, jak to nevadí a že mu hned přinese jiné. Já se vracím zpátky k dívce, které se už zase uklidnila. Zvláštní, většina lidí buď raději rychle odejde, nebo se dál nervózně ošívá. Ona se ale hodila do klidu, to chce dobrou psychiku. A umění rychle se uklidnit chce zase trénink. Začíná mě zajímat čím dál tím víc.
Nahlížím do jejích myšlenek a doslova mě zalévá salva samých špatných a zlých vzpomínek.
Nechávám toho a zaměřuju se na její tetování na dlani. Zajímavé. Většinou jsou tetovaní muži, u žen je to výjimečné. Chvíli jí jenom pozoruju. Určitě cítí, že něco není v pohodě- i mrtvý by vycítil přítomnost démona. Podle jejích vzpomínek ale soudím, že má za sebou i horší věci, než jednoho démona, který se rozhodl jí trochu vystrašit. Stálo by to za to pokusit se vyšplhat na vyšší příčku…
Rozhoduju se jít na to trochu jinak, chci, aby měla strach.
Doslova jí beru skleničku z ruky. Tam, kde se setkává moje nehmotná ruka a její, nejspíš cítí mnohem větší chlad, než je v těchto horkých dnech přípustné. Obracím skleničku dnem vzhůru, kapalina se vylévá na stůl a zase nádobu stavím kousíček od ní.
Dívka otevírá pusu, ale zase ji rychle zavírá a skleničku obrací tak, jak má být.
Páni, je to nejodvážnější člověk, s jakým jsem se zatím setkal. Všichni ostatní by už do ruky brali křížky a růžence, řekli by, že tu straší duchové nebo samotný satan. Ona se pokouší zachovat si chladnou hlavu, i když už její klid je zase pryč. Ne, že by to dávala nějak najevo, ale očima bloudí po lidech v místnosti a pokouší se přijít na to, o co jde a kdo by tyto vtipy mohl mít za lubem.
Syn hostinského se opět činí a všímá si, že rozlila pití. Nechová se k ní ovšem tak uctivě jako k Lucianovi a tváří se znechuceně a znuděně. Rychle odnáší prázdnou nádobu a po chvíli přináší jinou se slovy, ať se pokouší chovat trochu vychovaněji. Ona ho dokonale ignoruje, je zcela jisté, že si o něm myslí svoje. A ani náhodou to není hezké.
Natahuju ruku a dotýkám se jejího tetování na levé dlani. Ona rukou rychle cuká. Počítám sekundy do chvíle, kdy to vzdá, ale ona dál sedí!
Lucian se dívá mým směrem a očima se mi vysmívá. Čekal, že odsud vyběhne s řevem, ale to já taky.
Vstávám od stolu a obcházím jí. Vlasy, které má shrnuté na jednu stranu, odhalují další tetování na levé strany krku. Vážně by mě zajímalo, kde všude má tetování, pomýšlím.
Cvrkám do jedné z množství náušnic, které má v uchu. Pěkně to cinká, ona se ale asi nebaví.
Ta dívka má nejspíš dost a zvedá se. Čekám, že rychle zaplatí a odejde, ale dneska mě už poněkolikáté překvapuje… Jenom si totiž přesedává k jednomu ze dvou stolů, které zůstaly volné!
„To si říkáš démon? Neumíš ani vystrašit holku?“ popichuje mě hned Lucian.
„Sklapni,“ odbývám ho. „Tahle se jenom tak bát nebude.“
„Nebo prostě stárneš a vycházíš z formy,“ usmívá se vítězně Lucian.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.tygr13.blog.cz
C.V.O.K.
Admin
avatar

Počet príspevkov : 42
Points : 87
Join date : 20.05.2014

OdoslaťPredmet: Re: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   Pi jún 27, 2014 1:29 pm

LUCIAN

(pretože my dve jednoducho nemôžeme mať krátke, vecné príspevky. nás to jednoducho neskutočne baví! Very Happy)

Zdalo sa, že moje posledné slová zasiahli nafúkaného démona priamo do achylovej päty. Chytil druhý dych a nasrdene, plný odhodlania dokázať mi ako veľmi sa mýlim, vrátil sa späť k čiernovláske.
Dievčina si práve bez jediného slova, iba strohým kývnutím hlavy k vedľajšiemu stolu, kde sa práve doručil partii noblesne odetých alchymistov celý kastrol, u obsluhujúceho mladíka objednala kapustovú polievku. A vyložila na stôl jeden zlatý.
Jeden zlatý. Za obyčajnú polievku.  Syn hostinského, doposiaľ plne sústredený na zvládnutie ranného návalu hostí pri raňajkách, poľavil v zbesilom tempe- zastavil a prekvapene zazrel z platidla na ženu v ošúchanom, odporne páchnucom, sivom, plášti.  
Tak ako mne mu táto opozitná dvojica nešla do hlavy.
Ďalší prešľap maličká, usmial som sa v duchu.
Mladík, značne zbehlý svojho remesla, sa samozrejme rýchlo spamätal. Nenechal sa dlho núkať, po krátkom prvotnom šoku, keď si uvedomil že tu niečo nehreje, zhrabol zlaťák a ponechajúc veci svojmu osudu sa rozhodol do toho radšej nestať. Na otázku, koľko krajcov chleba si madam želá, tajuplná ženská slovne nereagovala. Iba mávla rukou nech odíde. A on odišiel.
Pár okamihov po tom, keď si rádoby znudele vyťahovala imaginárnu špinku spoza nechta, zrejme konečne pocítila Sethovu prítomnosť. Pretože sa naozaj pôvabne zamračila.
Na čo asi tak myslí? Oh no tak! To sa tá mäkota len tak zavesí do vzduchu a bude čakať, kým neznáma umrie na starobu? Potreboval som, aby ju rozptýlil. Aby poľavila vo svojej sebakontrole a ja sa jej dostal do hlavy.
Pretože hoci vyzerala ako obyčajný človek – s až prehnane veľkým dôrazom na obyčajný-, tak bola nezvyčajne dobre nedostupná. Ľuďom sa dalo dostať do hlavy aj z kilometrovej diaľky, no táto, hoci sedela len pár stôp odomňa, bola uzavretejšia ako myseľ elfa.
Tak, ako u väčšiny vznešenejších rás odolnejších voči hrabaniu sa v mysli, som potreboval priamy kontakt s jej pokožkou. No niečo mi hovorilo že vstať, prisadnúť si k nej a začať ju obchytkávať by nebol práve najšťastnejší nápad.
Takže som musel zaťať zuby, na istý čas zabudnúť na démonové rozmarné šaškovanie s mojim pivom a čakať. Čakať kedy ju znova dostane do pomykova a ja nahliadnem hlbšie do útrob kovového monštra vznášajúce sa v medzihviezdnej čierňave.  Chcel som... POTREBOVAL som ešte pár zábleskov farebných svetielok s ktorými veľmi zručne pracovala. Pár spomienok na jej druhov, odetých v mohutných sivých brneniach v ktorých by sa mohli bez ostychu postaviť aj drakovi, niekoľko neznámych slôv, ktorými sa dorozumievala a ktoré mne – MNE najstaršej bytosti na tejto zemi nič nehovorili.
Už dávno som necítil takú zvedavosť. Také vzrušenie. A napätie.
Ako som tam tak sedel, okrajovo sa do mojich uší vkradol rozhovor dvoch novopríchodzích Satyrov. Špinaví, zo srsťou zlepenou do nevábivých chuchvalcov, no navidomoči maximálne spokojní, vysmiaty od ucha k uchu si sadli rovno za bar a na plné hrdlo – aby ich počul a závidel im každý v miestnosti-, začali rozoberať dianie na Ľalijovej ulici. Niekto tam vraj prepadol štyri vozy sladkostí na oslavu šesťtisícoveho výročia od prvej písomnej zmienky mesta – objednávka ctenej pani radnej  bola vyrabovaná, a čo z nej zostalo, roztavilo sa na karamel. Po ich rozsiahlom opise chuťovej explózie keď  sa dobrovoľne pustili do oslobodzovania vozov z cesty tým, že vzniknutý karamel vyjedali a vylizovali priamo z cesty, sa okolo nich zhŕčila skupinka zvedavcov, maximálne ochotných sa v mene mesta okamžite nahlásiť do takejto služby.
Takže lúpež sa vykonala úspešne.
Na okamih som presunul pozornosť z objektu môjho skúmania na rozrastajúcu sa skupinku pri bare. V tom huriavku, ktorý sa zvrtol som totiž začul niečo o zadržaní podozrivých. V myšlienkach hostinského – stál najbližšie k dotyčným, hladkal si vyduté brucho a priam sa triasol pri predstave onoho sladkého dobrodružstva-, som si vypočul celú scénu ešte raz. Mestská stráž zadržala dvoch ľudských zlodejov a ich možného spolupáchateľa Khajiitku.
Výborne. Majú nesprávnych. Takže tí podradní prckovia to predsa len zvládli a v túto chvíľu, verím že sú už skutočný páchatelia aj s celou zásielkou niekde na pol ceste k môjmu hradu.
Chaos na ulici je dokonalý. Obyčajný obyvatelia mesta sa silnými rečami vďačne stavajú na stranu zlodejov čo sa postavili na odpor všemocnej smotánke a ohovárajú nečakaný prepych ktorí odhalili a v ktorom si miestny radný váľa pupky.
Perfektné. Presne takto som si to predstavoval. Zrnko závisti vzbury a nespokojnosti bolo zasiaté už dávno, no páčil sa mi tento nový smer, ktorým klíčilo.
Spokojne som sa usmial a vrátil sa myšlienkami k dievčine – cudzinke.
Práve sa chuderka chystala vložiť lyžicu do úst, keď sa na stoličke oproti nej, z ničoho nič zhmotnil Seth.
Príťažlivý, svalnatý, zlý... Seth.
Dúšok piva ktorý som mal v ústach mi skoro zabehol. To je vôl jak anjel toto! Takto? Na verejnosti? Čo keby si ho nieto všimol?
No démon mal z pekla  šťastie. Celý hostinec – teda to, čo v ňom ostalo a nešlo chopiť sladkú príležitosť za pačesy - sa venoval Satyrom, v úzkom kruhu okolo baru hlučne rozoberajúc výsledky, dôsledky, pre a proti celej cukrovinkovej krádeže.
Čiernovlásku Sethov efektný výstup spoza opony dymu rozhodil rovnako ako mňa. Vystrašene sa strhla, lyžicou si trafila do nosa... A ja som sa vďačne chopil príležitosti.
Pôvodne začalo jej pozorovanie ako hra, pre skrátenie čakania na výsledky plánovaného odboja- Že bola cudzika bolo jasné od začiatku. Ale ako je možné, že sa tak dobre ovláda? Odkiaľ sa tu dopekla vzala? Čo to je zač tá krajina, z ktorej pochádza? Jazyk ktorým rozpráva?
Poľahky som prenikol  otrasenou bariérou jej pokoja avšak namiesto odpovedí na moje pálčivé otázky stála v čierňave jej mysle ona.
Jej nahá verzia s exotickým tetovaním od dlane ľavej ruky, cez prsty, predlaktie a rameno- vetviace sa na chrbát, ucho a dekolt. S havraními vlasmi ožiarenými belostným jasom jej pokožky, so zvodným úsmevom na plných perách, spaľujúcim oceľovým pohľadom v očiach a nejakou neznámou, čiernou vecou v pravej ruke, mieriacou na mňa.
Bol to pohľad taký úchvatný a nečakaný že som spanikáril.
Pretrhol kontakt, zalapal po dychu, hodil sa o operadlo stoličky a ... A pozrel sa do jej očí.
V skutočnosti boli ešte žhavejšie ako v tom obraze. Ligotalo sa tam poznanie, pobúrenie a hnev. Jej pery stisnuté do prísnej linky keď sa obhliadla po okolí a našla svoju šokovanú obeť, útočníka ktorého sama chytila do pase, sa roztiahli vo výťazoslávnom úsmeve.
Dobehla ma.
Potvora.
Pokrčil som ramenami, vzdychol a porazene jej zamával na pozdrav.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://jednoducho-cvokhaus.blog.cz
Pome

avatar

Počet príspevkov : 7
Points : 13
Join date : 03.07.2014

OdoslaťPredmet: Re: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   Št júl 03, 2014 3:38 pm

Hyo

Na neznámém místě v neznámý čas. Probudila jsem se v zapadlé uličce, mezi starým harampádím. Vstala jsem z místa a nemotorně se opřela o nedalekou špinavou stěnu domu. Nadzdvidla jsem obličej a zavřela oči. Nechápala jsem jak jsem se sem dostala. Poslední co jsem si pamatovala byl útěk. Velký útěk. Pohla jsem rukou a rázem zjistila, že jí mám nejspíš naraženou. Nic se stím nedalo řešit a hlavně v tuhle chvíli. Musela jsem hlavně zjisti kde jsem a taky najít aspoň nějaký hostinec. Už jsem se drmolila zdrceně podél domu. Vykoukla jsem zpoza domu a rozhlídla se okolo. V tuhle dobu by tu aspoň měla bejt hrstka lidí nebo čehokoliv, ale bylo tu mrtvo. Vystoupila jsem ze stínu uličky a dala se do běhu. Nikdo nikdy neví kde je bezpečno a kde ne. Ocasem jsem mezitím stihla převrátit to všechno haraburdí v tý uličce. Nevšímala jsem si toho. Proběhla jsem několik zatemělých uliček, vyběhla několikero schodů, ale zatím žádná zmíňka o hostinci. Už jsem neběžela. Přivolávalo to moc upřených očí ostatních. Ale stejně z každého rohu či oken na mě někdo civěl. Ostatní si něco pořád pro sebe šuškaly. Náhle zafoukal vítr. Shodil mi mojí kapuci. Zase jsem si jí nadala a zase se rozeběhla. Nechtělo se mi řešit ten podřadný druh, co je k ničemu. Při běhu jsem si všimla jedné cedule. Na ní bylo napsáno: Hostinec U hopskajícího poníka s kozí bradkou. Divnej název. pomylsela jsem si v hlavě.
Otevřela jsem dveře do hostince. Uvnitř bylo rušno. To byl jasný důvod dalšího upřeného zraku. Šla jsem okolo a bylo tu skoro ticho. JStál tam jeden chlap, civěl na mě a vypadalo to, že mě svlíká očima. To už jsem nevydržela. V tu chvíli co můj ocas zavadil o jeho nohu a on spadnul na zem. Naštěstí si toho tak nějak nevšiml, to bylo pro mě záhadou, ale některým očím to skryto nebylo. Sedla jsem si hned k baru. Bylo tam několik ras či co to bylo, ale já jsem je osobně neznala. Ale bylo co říct. Páchly hůř jak skunk a já sotva dýchala pusou. Gestem jsem ukázala, na pulitr piva. Dívala jsem se skoro do země a čekal dokud mi jí hostinský nedonese. Do tváře mi nebylo nijak zvlášť vidět. Měla jsem dokonalou anonymitu. Schovaná za vlasy a černou kápi, co bych si mohla víc přát? Konečně mi do nesl pivo. Ochutnala jsme. Nebylo špatné, ale bylo docela teplý. Hold snesla jsem to a zaměřila se na tři lidi vzdadu. Ano dokonalá shoda náhod. Ani jednoho jsem neznala a ani tu dívku, která tam u nich byla. Napila jsem se ještě jednou a to skoro až do dna, ale pořád tam něco zůstávalo a zrovna přitom jsem nějakou čirou náhodou zjistila, že ten jeden z nich umí mávat rukou!!!!

_________________
I'm not lazy and tired. I'm a original.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nika



Počet príspevkov : 26
Points : 30
Join date : 21.05.2014

OdoslaťPredmet: Hostinec u hopsajícího poníka s kozí bradkou   Št júl 03, 2014 9:11 pm

Seth

Ten prašivej padlej anděl o mě bude říkat, že stárnu? Že jsem vyšel z formy? Nevím, kdo se jí ani nedokáže pohrabat v hlavě, odfrkávám si v duchu uraženě.
Znovu si přisedávám k dívce a přemýšlím o tom, kdo z nás dvou je starší. Celkem by se mi hodilo, kdyby to byl Lucian, ale nemám ponětí. Sám si ani pořádně nepamatuju, jak dlouho už chodím po této zemi, vzpomínky ze samotného pekla jsem ještě rozmazanější a nepřesnější.
Rozhlížím se kolem sebe. Veškerou pozornost na sebe stáhli dva Satyrové, kteří začínají vyprávět o krádeži sladkostí. Jejich hovor by mě jindy zajímal, ale momentálně mám v plánu využít situace, když jsou všichni zaujatí novinkami o loupeži.
Chvíli uvažuju nad tím, proč se vůbec starám o to, zda mě někdo uvidí, nebo ne. Kdyby jo, bude to poslední, co v životě uvidí, tak ať to stojí za to. Navíc, Lucian mi kryje zády, i když jsme právě teď na pomyslném válečném poli, ve štychu by mě nenechal.
Nechávám syna hospodského, aby jí přinesl polévku a přidal se k ostatním zvědavcům. Znechuceně se ušklíbám.
Kapusta?
Já mu ukážu, kdo tady stárne!
Zhmotňuju se přímo před černovláskou. Mám na sobě podobu vysokého svalnatého muže podobného jejímu věku s hnědými vlasy a se zářivýma modrýma očima- tak modrýma, až je zcela jasné, že taková barva není přirozená.
Dívka se samozřejmě leká. Kdo by se nelekl, když se z ničeho stane… člověk?
Lžíce s kapustovou polévkou jí naráží do nosu.
Vrhám po Lucianovi rychlý, vítězný úsměv. Je hezké vidět, že i po tolika letech lze vidět padlého anděla vyvedeného z míry. Kdybych mohl jeho překvapený obličej uvěčnit, vymyslel bych, jak. Chtěl bych vidět, jak se tváří sám na sebe s takovým výrazem, jaký hodil, když jsem se před ní zhmotnil…
„Pěkný tetování,“ prohazuju v naději, že třeba promluví. Ona neodpovídá, jenom si mě měří nedůvěřivým pohledem- je to pochopitelné, taky bych nevěřil nikomu, kdo by se přede mnou jenom tak objevil. Jenom nechápu, proč se tváří, jakoby mi chtěla ublížit…
V další moment se rozhlíží po místnosti a očima nachází Luciana, který jenom nevinně krčí rameny a mává jí.
„Řekni mi, že se mi to zdá,“ mumlám pro sebe nabroušeně, protože místo toho, aby si všímala mě, se zaměřuje na Luciana!
Právě poznala, že se jí Lucian hrabal v hlavě. Jestli něco našel, to nevím. A možná se to ani nedozvím, protože ta holka se tváří tak, že se ho v dalších dvou mrknutí chystá prošpikovat jednou z dýk, které má u sebe.
Dívka vstává, doslova na ní vidím, jak rychle jí buší srdce. Lucian vyvaluje oči a má co dělat, aby se nezačal smát. Pravděpodobně by mu nic neudělala, pokud by to Lucian nechtěl. Ona si ale věří.
„Do toho, kotě, zabodni to do něj,“ ponoukám ji a ona po mě seká očima. Nejspíš neví, co říkám, ale těma svýma očima naznačuje jasnou výhrůžku. Jsem druhý v pořadí, koho si pak má v plánu podat. Chtěl bych ale vidět, jak by reagovala, kdyby Lucianovi bodla jednu z těch dýk rovnou do jeho zkaženého srdce a on se maximálně zasmál, protože to lechtá.
Nenechám ji Lucianovi!
Beru kapustovou polévku a celý obsah mísy chrstám na ni.
Dívka se obrací na mě, začíná se třást vzteky. Vztekle si z vlasů vybírá kousek kapusty a hází jím o zem.
Chci se zase vypařit, jenomže… nemůžu.
Se zaťatými zuby pohlížím směrem k Lucianovi.
Kdysi se rozhodl důvěřovat démonovi, ale ne vždycky to tak bylo. Naučil se poměrně dost věcí- jak démony zabíjet, jak je uvěznit, jak je přimět k tomu, aby nabyli nějaké podoby. A taky, jak jim zabránit k přeměně zpátky na nehmotné nic.
Stačí mu k tomu jediný znak nakreslený pivem na dřevěném stole a kapička krve.
„Luciane!“ vyštěkávám zlostně, ale pořád ne dost, aby si nás ostatní začali všímat.
„Sethe?“ Lucian se pohodlně usazuje a hází nohy na stůl, jakoby právě přišel na nějaké představení a přišel si užívat. Jeho stowattový úsměv je jasným znamením, že se moc dobře baví.
Dívka po mě skáče se zuřivostí v očích, ale uhýbám se jí. Posílám jí vzdušnou hubičku a obíhám stůl. Nerad bych si jí právě teď pustil až moc blízko. Jenomže ona mě znovu zaskakuje. Prostě ten stůl převrací, jakoby nic nevážil a usmívá se. Je to úsměv slibující utrpení a bolest.
Rychle zkoumám situaci. Už jsme přilákali poměrně velkou pozornost a Lucian vstává od stolu a rukávem přejíždí po stole, na kterém je nakreslené znamení. Okamžitě pociťuju tu změnu, je to jako kdybyste najednou měli rozvázané ruce poté, co vás svázané hodili do ohně.
„Vyveďte tu holku, dělá tady akorát bordel, asi je opilá!“ ukazuje Lucian na dívku. Celkem zvýšil hlas, takže se pozornost stáčí na něj a já konečně můžu zmizet. Ona viděla, jak jsem se z ničeho objevil, teď zase viděla, jak jsem zmizel přímo před jejíma očima. Je chvíli v šoku, takže se bez větších potíží nechává vyvést ven. Prolétávám skrze patra a usazuju se na střeše hostince.
Hostinský po ní chce peníze, ale ona nechápe. A on zase neví, že už platila. Přemýšlím, že bych jí pomohl, ale tu myšlenku rychle zavrhuju. Chci vidět, co umí. A nejlépe se to ukáže v terénu.
Lucian vychází ven, jako skoro všichni, kdo v hostinci zůstali. Chtějí vidět, jestli se ta holka začne prát. Podle jeho soustředěného výrazu soudím, že právě zařizuje, aby hostinský dál naléhal a pokusil se ji ještě vyprovokovat a jeho syn, aby zapomněl na to, že mu kdy nějaké peníze dala. Nebo něco podobného, pořádně ani nevím, co smí a nesmí provádět s myslí lidí…
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.tygr13.blog.cz
C.V.O.K.
Admin
avatar

Počet príspevkov : 42
Points : 87
Join date : 20.05.2014

OdoslaťPredmet: Re: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   Ut júl 08, 2014 4:06 pm

Alex

(tak teda – keď už zrejme napísal každý kto čo chcel... idem na to ja. keby som ale mala reagovať úplne na všetko, čo sa s mojou postavou bez môjho pričinenia stalo, tak by to bolo až nechutne dlhé a ... nudné. Z pohľadu iných bola už situácia raz vykreslená, teda niečo preskočím, vynechám efektný úvod ako sa Alex do mesta dostala a radšej prejdem rovno k veci – idem sa pokúsiť spájať udalosti vykreslené Sethom, Daeronom a Sarris Very Happy Hyo zatiaľ neberiem na vedomie pretože nič zásadné nepodnikla- nechám ju teda ako postranného pozorovateľa - čo však môže v svojom následnom príspevku akokoľvek zmeniť keď sa rozhodne zapojiť.)

Zmizol. Len tak, z ničoho nič. Rovnako nečakane ako sa objavil, sa v momente aj vyparil.
„D´arvit!“ Tak ale čo je dosť to je dosť!
Vrhnutá dýka s nevídanou ľahkosťou preletela miestom, kde - prisahám na vzduch ktorý dýcham-, ešte bolo vidieť pomaly sa rozplývajúce obrysy jeho širokého úškrnu, a ako keby jej nič nestálo v ceste, efektne sa zabodla sa do drevenej steny za ním. Prišlo mi, ako keby ten zmrd nie len že nahodil nejaké krytie a splynul s prostredím, ale že sa v tú chvíľu úplne odhmotnil!
V duchu som zakňučala ako ranené šteňa. Povie mi už konečne niekto, do akého šialeného sveta som sa to dostala? Uvítala by som nejaký návod na prežitie, pretože to praktizované popieranie všetkých známych fyzikálnych zákonov, čo tu očividne všetkým pripadalo úplne normálne, mňa pomali ale iste privádzalo do šialenstva.
Snažila som sa byť silná! Naozaj som sa pokúšala v tichosti a najväčšej nenápadnosti aklimatizovať vrámci nového prostredia! No to neustále podkopávanie mojich nadobudnutých vedomostí a bizarná konfrontácia inak úplne nereálnych predstáv zo skutočnosťou...
Ako som tam tak ostala stáť, s rukou stále naprahnutou v hode, neveriacky prižmúrenými očami rozpaľujúcimi kúsok ocele v stene, začala som škaredo pochybovať o mojom duševnom zdraví.
A keď už som naozaj nemala ďaleko od toho, aby som nahnevane rozkopala všetko okolo seba, vlúdila sa mi do podvedomia streštená myšlienka: A čo ak je toto všetko iba obyčajný trik?
Odchytili únikový modul, zajali ma, nadopovali nejakými sračkami... A teraz sa všetci na veľkoplošných obrazovkách bavia nad mojou bezmocnosťou?!
Áno. To by bolo v rámci možností a vzhľadom na isté skutočnosti naozaj celkom rozumné vysvetlenie. Chytila som sa toho obrazu ako topiaci sa stebla slamy a nechala, nech si nájde cestu od môjho mierne zdevastovaného vedomia, ku nervovým zakončeniam zvyšku tela.
Takže som následne stiahla ruku, pripravená ukázať im – nech už to je ktokoľvek, robí a chce čokoľvek- že ja sa len tak, bez boja ponižovať nenechám. Odhodlane som zaklapla čeľusť a otočila sa tvárou v tvár k druhému záškodníkovi - tomu fešákovi, čo sa mi tak neohrabane hrabal v mysli.
Bolo mi okamžite jasné, že sa na celej scénke s pánom neviditeľným bavil –radosť, nadšenie, triumf a neskrývané očakávanie čo so mnou bude ďalej, priam sršal vo forme imaginárnych iskričiek a konfiet z každého kúsočka jeho tela.
Dokonca, napadlo ma, bolo dosť možné že tí dvaja hajzli ťahali za jedno lano. Nečakaný útok na moju osobu by v takomto kontexte „odvedenia pozornosti“ za účelom získania informácii dával celkom zmysel...
Zaťala som ruky v päsť. Veď uvidíme o čo tu vlastne ide...
No nie tá ležérna póza majstra univerza, nie jeho nadmieru spokojný úsmev ani neprávom výťazoslávny pohľad ma nevytočil tak, ako skutočnosť, že na mňa vztýčil prst, čosi zakričal a skôr, ako som si to k nemu vôbec stihla namieriť, ma vzal pod rameno tučný hostinský.
Zbabelec! Nie je si schopný vybaviť si veci z očí do očí! Musí vždy niekoho iba využiť.
„Hej! Nechaj ma! Nedotýkaj sa ma! Čo si to dovoľuješ?“ Snažila som sa odbiť hostinského slovne, ale nedal sa. Nerozumel mi a vôbec ho nezaujímalo, že ani ja nerozumiem jemu. Stále si melúc popod nos čosi svoje, vliekol ma ako malé neposlušné dieťa von.
Von? Ale prečo? „Veď JA som NIČ N-E-S-P-R-A-V-I-L-A! To ON!“ Nešetrne som sa mu vytrhla, nohou kopla do dverí ešte než sa za mnou stihli privrieť a s výrazom bohyne pomsty som si to namierila priamo k veľmi dobre sa zabávajúcemu škodilovi.
Lenže hostinský si zavolal na pomoc obsluhujúceho mladíka a nejakého vyholeného svalnáča. Obaja môj rázny pochod zastavili- jeden ma chytil pod jednu pazuchu, druhý pod druhú a vôľky- nevôľky ma pospiatky viedli von.
„Dopekla, čo ste všetci slepí? A sprostí? Veď ja za to nemôžem... Pustite ma a naservírujem vám tie dve kreatúry čo ma donútili... Chápete? Iba som sa bránila!“ Pri každom slove som skúsila zmeniť jazyk v nádeji, že niečo z nich im udrie medzi oči a ja nájdem aspoň nejaký vzdialený oporný bod reči. No márne.
Pred dverami už na mňa čakal hostinský. Celý červený v tvári, zavýjajúc ako vykastrovaný Winn rozhadzoval rukami nad poškodenými dverami. „No tak tam je praslinka! A čo ja s tým? Nekvalitná práca. Nech sa ide sťažovať u výrobcu, keď to nič nevydrží...“
Divadlo, počas ktorého sa starý rozkrikoval tak, až sa na okenné tabule otriasali, prilákalo stádo zvedavcov. Opatrne, s rešpektom, nevediac čo od nás očakávať sa začali zhlukovať po oboch stranách ulice. Vyškerení osadníci hostinca sa zasa celý žhaví nasáčkovali na schody. A všetci sa náramne bavili.
Nečudujem sa. Hostinský si mlel svoje, ja som opakovala dokola to moje... Z pohľadu tretej strany to muselo byť naozaj zábavné.
Ale nič netrvá večne všakže?
Takže búrka slôv uťala, keď hostinský bezcielne nadrapovanie vzdal a napriahol ku mne ruku. Odčítajúc z jeho veľavravných giest som pochopila, že chce spôsobenú škodu zaplatiť.
Svalnáč a ten druhý ma na jeho „rozkaz“ pustili, zrejme aby som mala prístup k mešcu pod plášťom.
Lenže ja a zaplatiť? Niečo, za čo ani poriadne nemôžem? Tak to ani náhodou! Zo mňa nikto debila robiť nebude! Vehementne som pokrútila hlavou a ukázala mu prostredník. Nastalo ticho keďže to v prvej chvíli nik nepochopil... No keď som sa ďalej akosi nemala k činu, moje posolstvo bolo dovtípené.
A vtedy som ukázala na toho zmrda, ktorý moje netaktné správanie podnietil. Stál v prvej rade, s krígľom v ruke sa opieral o drevený stĺp verandy hostinca. Odprisahala by som, že na mňa žmurkol!
„To on ma vyprovokoval!“
Mala som pocit, že práve tieto moje slová nakoniec vyprovokovali hostinského, pretože jeho hraný pokoj bol rázom ta tam a namieril si to ku mne so zdvihnutou rukou...
Chyba.
Uhla som sa a využila ten nekoordinovaný ťarbavý pohyb aby som mu ukázala, že ja nie som ako jeho žena. So mnou sa nezahráva. Presne v ten okamih, ako jeho zavalité telo dopadlo na cestu a okolo nás sa zvíril jemný poprašok, ako v tvárach okolostojacich v ozvenách naplno odznelo mohutné buch sa davom začal šíriť zmetok.
Jeden letmý pohľad mi stačil na to, že ja nie som cieľom ani pôvodcom a tak som sa o to viac nestarala. Hostinského dvaja kumpáni totižto decentne o krok ustúpili a ja som mala cestu ku Zmrdovi voľnú.
Urobila som sotva dva kroky keď sa mi k nohám zvalil nejaký... mladík. Zamračila som, sa že tu ešte aj on zdržuje a chystala som sa ho prekročiť, keď som si všimla, že sa mu po boku postavilo nejaké drsne vyzerajúce žieňa.
Vír boja ktorý sa okolo tejto dvojice strhol mi znemožnil porozprávať sa s mojim cieľom ručne stručne.
Prečo? Pretože sa to všetko zbehlo tak rýchlo a nečakane, že než som sa stihla poriadne spametať z toho ako sa mladá vedľa mňa oháňa nožom, hostinský lapil dych a poštval na mňa strážcov poriadku.
A tak som sa ocitla na čiernej listine mesta. Už druhý krát od rána. Je na mne poznať že som iba lodný navigátor zodpovedný za pár blikajúcich svetielok a nie terénny výsadkár čo?
Vzdychla som si a v obavách o moju budúcnosť v tejto zemi som preniesla pozornosť na dvojicu vedľa. A označila ich ako teoretických spojencov.
Teda, ak nebudú mať nič proti... Čo by nemuseli. Sme predsa v tento okamih na jednej lodi...
Postavila som sa zoči voči mladíkovi a hlavou podľa možnosti nenápadne tikla k malému žltému domčeku o jeden ďalší zelený napravo od hostinca. Na rozdiel od väčšiny nemal predzáhradku ktorú by trebalo preliezať a od všetkých ostatných na ulici sa líšil do korán otvorenými okami.
Pozrela som mu do očí, kamarátsky žmurkla, ukázala mu nech si zapchá nos a už opäť tvárou v tvár publiku sa zoširoka usmiala.
„Ja som to naozaj nemyslela zle. Prepáčte.“
Vytiahla som si z vlasov jednoduchú striebornú sponu, vytiahla z jej okraja uzáver a hodila na chodník pred seba už odistenú, maskovanú plynovú bombu.
Do niekoľkých málo sekúnd bola ulica na niekoľko metrov zaplavená hustým štipľavým dymom a nastal chaos. Prítomný sa dusili, kašľali, slzili a v snahe dostať sa odtiaľ čo najďalej, podkínali a zakopávali jeden o druhého.
Keďže sme boli na otvorenom priestranstve tento efekt nebude trvať dlho. Čochvíľa dym rozfúka vietor a potom budeme priamo na rane... No aj tak som zo zatajeným dychom počkala na mieste kým nás všetkých troch dym nepohltí úplne a až keď som si bola istá, že nik nevie, kam sa pohneme, schmatla som dievčinu za rameno, drgla do chlapca a poloslepiačky sa predierala poloslepým davom tam, kde mal byť žltý dom.
Keď som k nemu dorazila, okná boli otvorené stále – žeby sme mali toľké šťastie a nejaký zábudlivec nebol doma?
Kdeže, také ľahké to nebude. V okne sa zjavilo malé dievča... Rýchlo som nastavila mladíkovi stupáka a doslova ho prehodila oknom dnu – dievča vo vnútri začalo jačať a pišťať... Ponúkla som pomoc aj tretej členke týmu utečencov a ja som si do domu skočila elegantne, jednoducho, ako žabka.
Uznávam, tá nízka gravitácia má v takýchto chvíľach svoje výhody....
Zaklapla som za sebou okenice, zatiahla závesy a v prítmí izby hľadala obyvateľov, s ktorými sa bude treba vysporiadať, aby sme sa tu mohli ostať kým chaos vonku prehrmí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://jednoducho-cvokhaus.blog.cz
Nika



Počet príspevkov : 26
Points : 30
Join date : 21.05.2014

OdoslaťPredmet: Hostinec+okolí   St júl 09, 2014 2:32 pm

Daeron

Ani nevím, jak se to děje.
V jednu chvíli se doslova svaluju k nohám jedné fakt drsné holce, v druhé ta holka něco vytahuje z vlasů a ulici zahaluje dým. Sarris ohrožující strážníka dýkou přiloženou ke krku. Aniž bych o tom pořádně popřemýšlel, dělám, co po mě ta holka chce. Prakticky proskakuju oknem a musím se zašklebit, protože dopadám na to debilní zápěstí, které už teď má ne moc přirozenou barvu.
Co se děje se Sarris a tou druhou dívkou nezjišťuju. Dovnitř se zvládnou dostat i beze mě, navíc se zdá, že jsem pro teď nejmíň použitelným členem.
Vyskakuju na nohy a přicházím k té holčičce, kterou jsme to tak znenadání přepadli. Tisknu jí zdravou ruku na pusu, aby přestala ječet a pištět. Naprosto chápu její šok- vpadli jsme sem jako neandrtálci.
„Pšššt,“ přikládám si prst ke rtům. „Prosím, potichu. Je to v pořádku, ano? Přišli jsme z… továrny na čokoládu,“ sypu ze sebe. „Když budeš potichu, budeš mít tolik čokolády, kolik si budeš přát. Jenom… potichu.“ Té dívce může být tak osm let, jsem ráda, že není menší. Tahle mě vnímá a s vyděšenýma dětskýma očima přikyvuje a já jí opatrně dávám ruku z pusy pryč. Utírá si slzy do rukávu a já si oddechuju.
Ticho…
Obracím se na Sarris a tu drsnou holku, která nám s největší pravděpodobností zachránila zadky.
„Jsi doma sama?“ začíná se Sarris vyptávat té holčičky, aby jí trochu uklidnila. Já přicházím k té holce a natahuju k ní ruku. Ona mi ji silně tiskne a já přikyvuju na znamení díků. Super, teď by mělo následovat představení, když už jsme v té kaši spolu. Jenom tohle není tak normální situace a z toho, jak moc nadávala a kolika jazyky mi došlo jedno: Je neuvěřitelně chytrá a umí hodně jazyků, ale ne ten náš. Nerozumí nám. Na druhou stranu, je hrozně moc fajn, že je člověk, nebo tak zatím alespoň vypadá. A to znamená, že se při nejhorším domluvíme rukama a nohama. Moc emocí zatím najevo nedává, ale to je jedno.
„Já jsem… Daeron. Daeron,“ vyslovuju pečlivě a ukazuju na sebe. Pak na sestru: „Sarris.“ Následně ukazuju na neznámou dívku a povytahuju obočí.
Poručík Alexandra Airix Rivexen,“ promlouvá dívka hrdým hlasem a já přikyvuju, i když musím chvíli přemýšlet. První slovo neznám, ale jméno Alexandra jsem zachytil. I kdyby se tak nejmenovala. Je to prakticky jediné pro mě srozumitelné, co řekla. Krátce si jí prohlížím a pokouším se na ní najít něco, co by mi napovědělo k tomu, abych se dozvěděl, odkud je. Ale nic. Kromě extrémně bledé pokožky, výrazných šedivých očí a černých vlasů…
Je to kočka.
V duchu si dávám pěstí do břicha. Ta by mě nejspíš hodně rychle přesvědčila o tom, abych si držel odstup. Nemám zájem ji naštvat, skončil bych jako mastný flek.
Ne, nic, podle čeho bych poznal odkud je.
„Tak co?“ zajímá se Sarris.
„Jmenuje se Alexandra,“ povídám sestře a odtahuju ji trochu stranou. Alexandra nám sice nerozumí, ale stejně… „Všechno v pohodě?“ starám se.
„Jo, je mi fajn,“ kření se Sarris. „Za to ty ses pěkně vysekal.“
„Stalo se,“ krčím rameny. „Co její rodiče?“
„Říkala, že tak do hodiny by se měla vrátit její sestra a později pak i rodiče. Prý si jí nakecat něco o čokoládě,“ naznačuje Sarris pobaveně.
„Jo no, někde jí pak budeme muset sehnat,“ vzdychám a prohlížím si holčičku, která sedí na posteli a něco si kreslí na veliký kus kůže uhlem. Něco mě napadá.
„Máš ještě?“ ukazuju na kůži a ona trochu vystrašeně přikyvuje. Možná jsem ji trochu vyděsil… Otevírám malý šuplík a vytahuju z něj mnohem menší kousek kůže, než na který kreslí ona. Beru ze stolu uhlík a pokládám obě věci před Alex.
„Daerone, zastav,“ brzdí mě Sarris dřív, než stíhám cokoli nakreslit.
„Co je?“
„Chceš kreslit.“
„Jo.“
„Dobrý vtip.“
„Nejsem na tom tak špatně,“ ohrazuju se.
„Ne, jsi na tom ještě hůř,“ zubí se, bere mi uhlík a nutí mě se trochu posunout, aby mohla ke kůži. Já jenom protáčím očima. Má pravdu. Ona je tady malířka. Já nezvládám ani domeček jedním tahem, natož, abych měl… skutečně něco namalovat. No, na mapu Yontalcaronu jsem si věřil. Když ale vidím, co během chvíle vytváří má sestra, jsem rád, že jsem se do toho nepustil. Byl bych pro smích. Budu jenom předstírat, že bych to zvládl alespoň z poloviny
„Jsi mimo,“ šťouchám do ní loktem, když se chystá vyznačit město, ve kterém se zrovna nacházíme.
„O dva centimetry!“ obrací se na mě.
„Jo, ještě horší,“ vracím jí kreslení a ona stejně jako já před chvíli protáčí očima. Jakmile je město na naší provizorní mapě Yontalcaronu, ukazuju na Alexandru. Ona přikyvuje. Pak podávám uhel jí a čekám, jaké místo označí, abych si alespoň mohl udělat představu, odkud je. Ona ale kroutí hlavou, vstává ze země a bere si novou, čistou kůži. Pak si zase sedá naproti nám. Šipkou ukazuje, že to, co namalovala Sarris, je malá kulička ve vesmíru. Znovu vyskakuje na nohy, přichází na druhou stranu místnosti a nenápadně na stěnu maluje další kuličku, aby to neviděla ta dívka. Ta si dál v klidu kreslí.
Alexandra ukazuje na sebe, na kuličku na stěně, pak na nás a černou namalovanou kouli na kůži.
„Řekni mi, vážně naznačuje, že…“
„Asi jo,“ zírám na dívku sedící přede mnou. Ona od nás čeká nějakou reakci. O jedné bych věděl- nejraději bych jí poklepal na čelo a zjistil, jestli nemá horečku. Udělal bych to ale jenom v případě, kdybych věděl, že mě neprohodí stěnou.
„Jako vážně?“
„Taky se mi tomu nechce moc věřit, ale když si vezmeš, že mluví, bůh ví jakým jazykem. Má tetování. K čertu, už si viděla ženskou na Yontalcaronu s tetováním?“ Určitě takové jsou, ale nevystavují jej.
„To, co udělala v té ulici, ten dým je taky divný,“ přemýšlí Sarris nahlas. „Fajn, změna tématu. Potřebujeme tady nějakou chvíli zůstat, jak tu rodinu přesvědčíme? Vyhodí nás ani nemrkneme.“ Mohli bychom je prostě donutit. Přeci jenom, je tu jedno z jejich dětí a podle toho, jak to v v tomto pokoji vypadá, nejspíš nepatří zrovna k bohatým lidem. Vidím na sestře, že myslí na to samé. „Skočím k nám domů pro nějaké peníze. Určitě nás tu nechají, když jim dost zaplatíme.“
„A možná nás ani neprásknou,“ ušklíbám se.
„Možná,“ souhlasí.
„Hele, buď opatrná. Nejspíš nás všude hledají a… nemám jít s tebou?“
„Myslím, že domů trefím,“ zubí se Sarris a upevňuje si nůž u pasu. Ten, který má v botě si nejspíš zase schovala. „Ty si zatím něco udělej s rukou, takhle jsi nám totiž napůl k ničemu,“ dává mi rychlou pusu na tvář a mizí ve vedlejší místnosti.
Nechala mě tady s dítětem a holkou, která nemluví. Teda mluví, ale ne yontalcarštinou, což je stejné, jakoby nemluvila.
V duchu si opakuju, že Sarris už je sedmnáct a že se o sebe umí postarat… Přeci jenom má toho za sebou dost.
„Co já teď s tebou,“ promlouvám k Alexandře i když vím, že mi nerozumí. Vypadá to, jako bych mluvil sám pro sebe. Než se Sarris vrátí, může to chvíli trvat, ten čas se musím něčemu věnovat, abych neustále nemyslel na sestru, jak se sama potuluje po ulicích, když jsou na každém rohu členové městské stráže a čekají, až nás budou moct odchytit. Vytahuju z pouzdra u opasku nůž a z rukávu košile si dělám provizorní kus látky, kterým si můžu stáhnout zraněné zápěstí. Zkouším si ho sám zavázat, ale jednou rukou se mi moc nedaří, proto se natahuju k Alexandře a očima se jí ptám, jestli by byla tak laskavá a pomohla mi. Nepotřebuje moc pobízet, chápe mě rychle. Jakmile mám zápěstí pevně stažené, zase se vrací na svoje místo.
Prstem ukazuju na dýky, co má u pasu přidělané podobně jako Sarris. Má jich několik. Dívka krčí rameny a jednu mi podává. Není to dýka, ale takový ten vrhací nůž. Zajímavé. Je nejspíš ještě víc nebezpečná, než bych si troufal odhadovat. Fajn, že je s námi, ne proti nám. Hodit s nožem bych uměl, ale trefit se… to je jiná. Zase jí ho vracím a rozhoduju se, když jednou budu nechat své zářné kariéry zloděje a malíř jaksi taky nepřichází v úvahu, dám se na dráhu učitele. Alexandra se prozatím jeví jako dost inteligentní, neměla by mít s yontalcarštinou problém. Musím zkusit, jestli se na učitele hodím. Když pomineme fakt, že řvoucí a hyperaktivní děti zrovna nemusím, nemuselo by to být zas tak těžké…
Chvíli musím vypadat jako idiot, protože kreslím pár obrázků a k němu píšu slova. Ukazuju nejdřív na slovo, pak na obrázek nebo předměty v místnosti. Ona se chytá poměrně rychle a zdá se, že ji to i baví. Navíc, nic jiného jí nezbývá. Nerozuměla ani slovo z toho, co na ní hospodský řval a nerozumět je občas pěkně na pytel. Kdyby jenom věděla… tak ten chlap je nejspíš dávno v zemi. Každopádně se snažím být trpělivý- dlužím jí to za sebe a za Sarris. Nevím, co by se dělo, kdyby nenechala vybuchnout tu věc… aniž bych o tom přemýšlel, očima těkám k jejím vlasům a snažím se přijít na to, co vybuchlo.
Ale ani náhodou se mi na to nedaří přijít.
„Ne, musíš krátce: ‚Do prdele‘,“ oznamuju ji.
Do prdele,“ opakuje po mě s přízvukem a já zvedám palec.
Čas se vleče a Alexandra spolehlivě umí trochu nadávat a pár slov. Věty přijdou v další lekci. Já netrpělivě bubnuju prsty do podlahy a víc, než na ni se soustředím na odhad času. Sarris je pryč už poměrně dlouho a nebydlíme daleko. A s tím, že jsou kolem hlídky, by měla být zpátky. Možná se ale něco pokazilo.
„Mamí! Máme návštěvu, ale jsou to nějací lidi z továrny na čokoládu…“
„Do prdele.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.tygr13.blog.cz
Karra

avatar

Počet príspevkov : 24
Points : 28
Join date : 21.05.2014
Age : 18
Bydlisko : PP

OdoslaťPredmet: Re: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   So júl 12, 2014 9:48 pm

Sarris

To dievča bolo naozaj divné. Už sa mi z jej jazyka porcoval mozog a už som pomaly zabudla, aký je môj materinský jazyk. Krútila sa mi z toho hlava. A ešte k tomu mi bolo dosť nepríjemné, keď pokukovala po bratovi. Aspoň to tak vyzeralo.
Keď som oznámila bratovi, že sa idem prejsť a porozhliadnuť, jeho reakcia bola presne taká, ako som očakávala. ,,Daj si pozor, Sarris." Akoby som si nedávala pozor. Vlastne som si nedávala, som ľahkomyselná.
Vykradla som sa von oknom, ktorým sme skočili do domu. Najprv som sa porozhliadla. Nikto. Napravila som sa, oprášila a pomaly som kráčala pri stene domu. Nasadila som si kapucňu, ktorou som si zakryla polovicu tváre. Stráže ma videli dosť dlho na to, aby ma na svetle spoznali. Bola som až príliš nápadná.
Obzrela som sa ešte raz a vzpriamene som sa vybrala k ulici, po ktorej sa preháňalo plno ľudí. Zatiaľ čo na ulici, na ktorej bol pred chvíľou toľký ruch, kde stál dom, do ktorého sme skočili, nebolo už nikoho. Ale hneď na vedľajšej ulici, kolmo na tú "našu" sa to hemžilo ľuďmi, ktorý "skákali" od stánku ku stánku a tlačili sa. Pár stráží stálo hneď pri prvom stánku a hľadeli do davu. Od stánku ich delila dosť veľká medzera. Moja výhoda. Prešmykla som sa poza nich a zamotala som sa rovno do davu.
Kapucňa mi padala do tváre a každý na mňa pozeral so strachom v očiach.
*To ešte v živote nevideli človeka v kapucni?!* pomyslela som si a pokrútila som hlavou. Dostala som sa ku stánku, ktorý stál vedľa ďalšej ulice, kde bolo menej ľudí.
Zrazu som zacítila niekoho, kto ma potľapkal jemne po ramene. Chcela som sa otočiť, ale to už ma schytil za ústa a okolo krku. Pevne ma stisol.
,,Pššt, ticho, dievča. Nemáš sa čoho báť." zašepkal mi hlas do ucha a pritiahol ma do slepej uličky. Tam mi schytil oba zápästia, ale ústa stále nepovolil. Keď ich už pevne držal, že som sa nemohla ani pohnúť a cítila som, že krv mi do nich plynie pomalšie, zašepkal. ,,Ty si ona, tá.. ktorá vie, kde sa skrýva to záhadné dievča. Nebudeš kričať, odpovieš na otázky a ja ťa pustím, alebo druhá možnosť, že skončíš veľmi zle, rozumela si?"
Prikývla som.
Pustil mi ústa a ja som sa zhlboka nadýchla. Pokývala som zápästiami, ale boli pevné. Vzdychla som. ,,Čo chcete?" opýtala som sa sebavedome, aj keď v hlase určite zacítili ten strach, ktorý sa vo mne rozhorel. Muž sa diabolsky zasmial. Ten smiech mi prenikol až do špiku kostí. Striaslo ma.
Tá slepá ulička bola dosť temná. Z vedľajšej ulice bolo počuť hlasy a chôdzu ľudí, ale boli dosť tlmené, keďže sa mi zastrel sluch a steny domov boli naozaj široké. Táto ulička pridávala na strachu, keďže už hlas toho chlapa bol dosť tajomný a desivý.
,,Kde je?" opýtal sa hneď.
,,Kto?" nechápala som.
,,To dievča, čo s vami ubziklo! Nerob sa, že nevieš o čom hovorím!" vyprskol na mňa a škubol mnou. Nemohla som na neho pozrieť, lebo stále stál za mnou a zápästia mi držal za chrbtom.
*Daeron..* hneď mi napadlo.
,,Ja..ja..ja neviem." zakoktala som.
Chlap sa nahneval. Cítila som to, lebo sa mu roztriasli prsty od zlosti. Otočil ma k nemu, vôľky-nevôľky, a dal mi poriadnu ranu po tvári. Dnes to bola už...druhá? Myslím.
Držal ma stále za zápästia a rýchlo ma otočil chrbtom, aby som mu nevidela do tváre. Tvár ma bolela.
,,Takže nepovieš? Fajn." povedal potichu a niečim ma silno ovalil do hlavy. Videla som iba čiernotu. Všade tma a temnota. Myslela som, že som mŕtva. Blúdila som vo svojej mysli.
Ale potom som sa zobudila. Zobudila som sa niekde, kde som to nepoznala. Bola som stratená...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Pome

avatar

Počet príspevkov : 7
Points : 13
Join date : 03.07.2014

OdoslaťPredmet: Re: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   Ne júl 13, 2014 6:20 pm

Hyo

Při tom zmatku co se odehrával v hospodě jsem opatrně vyklouzla. Neplatila jsem. Nač bych měla? Nikdo si nedával pozor a myslím si, že si toho ani nevšimnou. U okna u kterého jsem vyklouzla jsem chvíli nevrzušeně stála a pak svižným krokem šla k poměrně daleké, ale hodně vysoké budově. Byla jen malinko vysoká s porovnáním s vedlejšími budovami. Z každého rohu domu, nebo slepé uličky vyčuhoval nepravidelný stín. Bylo mi jasné, že bych se aspoň trošku měla vzdálit. A bylo mi tak učiněno. Něco se dělo, nebo mi bylo jen dopřáno sebeklamu? Po pár metrech, kdy nedaleká ulice nebyla osvětlena loučemi, mě přestala tato divná podívaná otravovat. Vešla jsem do neosvětlené ulice. Neměla jsem to dělat. Nevím proč, ale nemohla jsem se vrátit, nemohla jsem se otočit, nebyla jsem schopna slova. Něco mě tam tlačilo do postraních uliček, které ze zmenšovaly. Mezi nima by takřka proběhlo dítě. Šla jsem skrz ně. Sotva mě jedna ulička vyplivla, jsem se dostala do spleti pěti jiných. Uvízla jsem na malém náměstí, spíš to ani náměstí nebylo. Sem by se vešlo maximálně patnáct lidí a stejně by tu byly namačkaní, jako sardinky. Mohla jsem se konečně hýbat.
Otočila jsem se dokola a přitom stratila uličku, ze které jsem přišla. Nevěděla jsem, kterou s vybrat. Všechny vypadaly na chlup stejně a to samé i domy. Vešla jsem přímo do té, která vypadala prostorněji. Nebyly vidět skoro na krok. Nebe nebylo tak jasné jako předtím. Skrze vyrácené dlažební kostky a polozozpadlé sudy, jsem kráčela do temnějšího kouta této uličky. Hmatala jsem rukama před sebou, protože se mi nechtělo rozeznávat, co je tma a co obrys stěny. Nehleděla jsem za sebe, ikdyž by to některé bojácné duše na mém místě udělaly.
Šla jsem hlouběji s nadějí, že tahle ulička bude mít konec. Neměla. Byla slepá. Rukama jsem začala nahmatávat slizem oleptané cihly. Projížděla jsem rychle prstama po skulinkách tohoto rozpadajícího materiálu. Pěstí jsem bouchla do zdi. Ta se začala třást. Zkrze ní jsem cítila závany větru. Za tou zdí něco bylo.
Z sebou jsem uslyšela kroky. Nebyly zřetelné, ale daly se rozpoznat. Dělj! řvala jsem v duchu na cihlovou teď. Zeď se otevřela. Okolo mě se rozprášil prach. Podíval jsem se za sebe v snaze, že ty kroky zmizí, ale pak jsem vešla  do té nejtemnější místnosti, kde jsem kdy v životě byla. I ta ulička, kterou jsem opustila, byla světlejší než toto. Rychle, vlastně pomalu jsem hmatala rukama okolo sebe. Všude byl prázdný prostor. Byla jsem na pokraji zoufalství, protože i toto by narušilo u všech klid, pokud to tu neznají. Zarazila jsem se. Cihlová zeď se zase začala třást. Lehce ustupovala a skrz ní bylo vidět už měsícem zalitá ulice. Teda jen kousíček. Využila jsem toho. Rychle jsem se rozhlédla po okolí. Nic. Nikde žádná skrýš. Podívala jsem se vzhůru. Jediná možnost. Vyskočila jsem do vzduchu.
Strop byl oploukový s podpěrnou kostrou a tedy i bonusem pro mě.
Záda opřená o strop. Nohy a ruce se opíraly o výčnělek kostry. V tu chvíli se ve dveřích objevili dva lidi. Už stihli zapálit louč a já v si v duchu pro sebe kvíkla. Jeden měl na sobě hábit s kapucí a duhý vypadal jako rytíř. Počkat! Rytíř, ten by neměl být na tomto místě!? Pomylsela jsem si a tupě na něj zírala.
Byl oděný celý ve stříbřitém kovu. Helmu měl pořád na hlavě. Vypadalo to jakoby jeho helma měla sokolí hlavu. Musel to být nějaký rytíř ze známého -pro mě neznámého- rodu. Každý jeho krok se rozezníval po chodbě. Divila jsem se tomu, že jsem ho neslyšela v ulici. Muž v hábitu šel k cihlové zdi. Začal šmátrat po zdi. Zatlačil tři cihly. Nepamatovala jsem si, kde zatlačil na cihly, ale přibližný místa by tu byly. Vešli dovnitř. Nebylo by to skoro slyšet, kdyby rytířovi neklapaly železné boty.
Byli pryč. Využila jsem této šance. Seskočila jsem dolů a rozeběhla se směrem odkud jsem přišla. Nic. Zase nic. Ikdyž jsem třískala do té stěny nic se nedělo. Jediný možný východ byl tam, kde oni zmizeli, ale nějak se mi tam nechtělo. Ale byla jsem prostě zvědavá a chtěla se bez povyku odtud dostat. Přišla jsem ke zdi. Prstama a poslepu jsem jela po obvodu zdi. Prstama jsem poťukávala na dvě cihly, které byly vedle sebe, ale jen jedna správně. Rozhodla jsem se a zmáčkla levou. Rychle jsem se otočila a čekal ze tmavé místnosti nějaké protiopatření, ale k mému údivu se nic nestalo. Lehce jsem odešla o pár kroků nazpátek a hledala další cihlu. U téhle jsem si byla stoprocentně jistá. Byla docela ošoupaná a chyběl jí pravý roh. Zamáčkla jsem a přesunula se o krok doprava, zpátky k té první cihle. Tentokrát jsem si stoupla na špičky. Snažila jsem se dosáhnout na cihlu, která byla poměrně vysoko. I ten v hábitu na ní sotva došáhl. Já jsem oproti němu byla malá myška, která se toužebně snaží odsud dostat. Vskočila jsem o zmáčkla tu cihlu, ale přitom, jak mi sjížěly prsty dolů jsem zmáčkla i tu pod ní.
"Sakra!" kníkla jsem a tentokrát si nedala moc záležet na situaci.
rychle jsem sklouzla až na zem a ležela nehnutě na zemi. V mžiku po tom se do cihel zapíchlo nejmíň tucet ostrých šípu, nejspíš napuštěních jedem. Tý jo, mohla ze mě být krvavá mozaika.
Zeď se znenadání otevřela a já do nich potichu vklouzla. Byl jsem ve velké hale. Teda spíš ve třetím patře. První patro bylo minimálně deset metrů pod třetím a deset  nad plání kamenů, které bylo osvíceno loučemi. Než jsem se stačila pořádně rozhlídnout po okolí všimla jsem si, že je tam menší kruh. Uvnitř kruhu byly jen tři osoby. Ten rytíř, nějaký muž s lukem a další člověk, který vypadal normálně. Muž v hábitu tam nebyl.
Chvíli všichni na sebe řvali jako diví a pak nastalo hluboké, ticho, kde jsem slyšela pouze zvuk svého srdce. Chtěla jsem pryč a to hned. Ten normálně vypadající člověk začal gestikulovat rukama a pak ukázal vzhůru. Neslyšela jsem o čem si povídali, ale podívala jsem se vzhůru. Byl tam nádherně zdobený strop. Musel být velmi starý jako toto místo, protože by se tu jinak nekonaly tajné schůzky.
Tři muži na sebe pokývli hlavou. Byla jsem zaujatá tak stropem, že jsem si ani nevšimla, že odcházejí. Šli směrem ke mě. Tímto jsem si vykopala hrob.
Naposledy jsem cítila tupý předmět a bolest hlavy.
Začala jsem jsem slyšet. Byly to nezřetelné hlasy. Pomalu, ale pomalu jsem je začala slyšet.
"...ale!"
"Řekl jsem ne, kdyby zjistili, že jsme zabili někoho, kdo tady s někým je, mohli by nás najít."
Byly to dva hlasy. Hlasy toho normálního člověka a rytíře.
"No tak dobře." ozvalo se po dlouhé pomlce. "Třeba nic neslyšela a-."
"Pššt, host se probudil." řekl lučištník.
V tu dobu, jsem otevřela oči a hleděla do malé místnosti o jedné svíčce. V tu dobu už jsem zkoušela kvalitu lana, které jsem měla kolem zápěstí. Se zjištěním, že nemám roubík a ani svázané nohy jsem se chopila šance na kontakt.
"Kde mám sakra meče!" zakřičela jsem na ně.
Jediný kdo zůstal klidně stát byl lučištník. Jinak ostatní dva na mě vyjeveně koukali.
"Neměla by ses spíš starat o sebe, než o meče?" řekl rytíř, který se probudil z toho tranzu.
"Mo-možná." koktavě jsem odpověděla, když mi došlo, že bych se měla starat o sebe než o měče, ale stejně už to bylo jedno.
"Co jsi viděla nebo slyšela." řekl lučištník, který vypadal, že má něco v hlavě.
"Co?" řekla jsem nechápavě.
"V té místnosti"
"Jo v tý super tajný skrýši, nebo co to je." škodolibě jsem se usmála, ale už jsem cítila ruku na krku.
"Mluv!" řekl rytíř, který mi přirazil ruku na krk.
"N-nic." řekla jsem chraplavě. Nechtělo se mi bojovat, když jsem nevěděla, kde jsem a jak se odtud dostanu.
"Neříkáš pravdu." řekl normálně ohozený chlápek.
Už jsem byla naštvaná, přiškrcená a brutálně neschopná slova. Ocasem, jsem praštila rytířovi do hlavy a běžela si pro meče. Těsně před očima mě zastavil šíp.
"Bejt tebou bych to neděl." ukazoval na mě nataženým lukem a myslel to smrtelně vážně. Vrátila jsem se zpět na místo, hned vedle rozčileného rytíře.
"Pěkná potvůrka." řekl a pomalu si mnul vlasy. "S tou bych si vážně nezahrával." chvíli mlčel. "Dáme jí tam?"
"Nejspíš jo." řekl lučištník a propichoval mě očima.
Znovu jsem ucítila tupý předmět na hlavě a zase nevím jak se mi na tu hlavu dostal.
"...-u chcete?"
"Tahleta chtěla vykrást dům." řekl už sám rytíř a pevně mě držel pod paží
"Tak jí šoupneme dozadu,ne?" řekl jeden ze strážných.
"Jo." řekl druhý a už bral měče od rytíře. Ten je dal ke stolu, kde předtím seděl.
"Vypadalo to na velkou loupež?" řekl první.
"Jo byl to dům boháčů. Nejspíš si chtěla něco nahrábnout do kapsy, znáte to." řekl jakoby mluvil s přáteli od dětství.
"Hmm, takže jí dáme to těch pevnějších." prohodil první a druhý jenom kývnul.
Došli se mnou do velkého ocelového vězení. Otevřeli ho a rytíř mě do něj strčil.
"A máš to!" řekl rytíř a strážní za mnou se smíchem zavřeli kovové dveře.
Pomalu jsem se zvedala ze studené podlahy. Bylo tu hodně místa, na to, že to bylo vězení, ale bohužel bez okna. Sedla jsem si na vysící lavičku, abych si odpočinula od mnohočetného uspání, tupým předmětem. Po chvíli jsem hbitě vstala a rychle švihala ocasem ze strany na stranu.
Byla jsem nehorázně naštvaná a snažila jsem se vymyslet plán na útěk...


//záhul to napsat

_________________
I'm not lazy and tired. I'm a original.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE   

Návrat hore Goto down
 
Hostinec: U hopsajúceho poníka s kozou briadkou a jeho OKOLIE
Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
Yontalcaron-2 :: Archív-
Prejdi na: