Nočná štvrť: Lucianov a Sethov hrad

Slnko toho dňa pálilo a pražilo, výdatne vypekalo, vyváralo a grilovalo na vlastnej šťave všetko, čo sa pred jeho poludňajšou mocou neukrylo v bezpečí domovov. Na môj vkus až nadmieru horúci letný deň.
„Možno na to celé ideme zle.“  Zamrmlal som nespokojne, keď som na nahodené udené bravčové chytil malého Krakena – už piateho za poslednú hodinu a pol. „Sú to predsa istým spôsobom ženské, budú si strážiť svoju líniu. Na toto nám neskočia.“ Chobotnicu o veľkosti a hmotnosti trpaslíka po oslavách nového roku som nahnevane prehodil cez hradby do dvora - podľa následných mľaskavých pamlskou osobná stráž túto ďalšiu porciu teoretického narušiteľa výdatne ocenila.  
Až neprirodzený poludňajší pokoj čo vládol vo štvrti a bral zo sebou do ríše snov aj môjho spolupáchateľa, iba neúprosne znásoboval vnútorný nepokoj. A burcoval isté potreby. Chcel som svoju rybičku.
Žeby som si pre ňu naozaj len tak skočil? Nie. Posledne to pre moju povesť nedopalo práve najlepšie.  Tento krát to chcelo nenápadný no geniálny plán. Ktorý – zdá sa, nezaberal. Ba dokonca by sa dalo povedať že kapitálne zlyhával.
Znudene som vytiahol malého aligátora. Excelentné.  
Sklamane som odložil rybársky prút, rezignovane sa zvalil na padací most a zahľadel sa na bledomodrú oblohu. „Na čo iné ešte zaberajú namyslené morské panny?“
Seth, ktorý si pre dnešok zobral podobu nevinného blonďavého sedliačika, sa prebudil z polospánku a vrhol na mňa spopod obrovského slameného sombrera veľavýznamný diabolský pohľad.
„Tak, keď sú to panny...“
Uchechtol som sa. „Perverzák...“  
Z jeho výrazu som však vyčítal, že presne to isté si o mne už od začiatku myslí práve on.
Ale zas čisto teoreticky... Prudko som sa posadil – v očiach záblesk pochopenia, nad hlavou ohnivá svetožiara poznania:  „Čo keby sme použili Zarrena?“
Setha toto prehlásenie dokonalo prebralo z malátneho stavu. Posunul sa na prútenej stoličke tak, aby na moje nadšenie videl lepšie. „Chceš použiť Nefila ako návnadu?“
Prikývol som. „Svojim spevom predsa lákajú úbohé mužské pohlavie do ich nádherného náručia skazy. Zarren je pre nich výzorovo pomerne obstojná návnada – to ti dosvedčia všetky chyžné.“ Skazonosne som sa uchechtol. „A navyše má jeho telo schopnosť rýchlej regenerácie - v podstate mu tým vôbec neublížime.“
Seth pokrčil ramenami a schuti sa zasmial. „Je to tvoja schránka, rob si s ňou čo chceš...“
Zarren,potrebujem lodný hák. Možno kotvu ak nájdeš... Dones mi to čo najskôr k hlavnej bráne.
Vyslal som v myšlienkach k zotročenému Nefilovi jasnú správu.
Neprešlo ani dvadsať minút, keď sa pre nami objavil na drevenom voze ťahaným dvanástkou čiernych Neresijských žrebcov. Ako vždy, splnil svoju úlohu priam nad očakávania dobre.
„Lodný hák aj s reťazou pane.“ Uklonil sa. „Kotvu požičal zo svojho člnu mäsiar. Tvrdil že vrátiť ju netreba, pre vás vždy a všetko môj pane.“
Strhol som plachtu a spokojne si obzrel dodávku. So Sethom sme sa v tom momente zhodli na kotve- s ostrými hrdzavejucími cípmi vyzerala naozaj dobre.
„To rád počujem Zarren. Môžem ťa teda poprosiť ešte o niečo?“ Priateľsky som ho chytil okolo pliec a zaviedol na okraj padacieho mostu.
Čiernovlasý vazal s bledou pleťou, zelenými očami a výraznými aristokratickými črtami tváre sa zatváril poctene. „Samozrejme.“
„Ako si si všimol, toto zo Sethom dnes rybárčime. No rybičky sa nechytajú... Môžem ťa poprosiť o menšiu obeť?“
Zarren sa nechápavo pozrel na priepasť medzi hradbami hradu a mestskou štvrťou Nočných – mala dobrých desať metrov na šírku a žiaden z existujúcich ani neexistujúcich bohov tohto mesta by si netrúfal odhadnúť, koľko merala v skutočnosti do hĺbky.  No podľa odtieňa tmavomodrej – miestami až čiernej – to muselo byť naozaj veľmi veľa. Zamračil sa, venoval ešte mi jeden oddaný no váhavý pohľad a potom sa opäť zadíval do svojho bezchybného odrazu na vode. Upravil si golier košele, zmietol neexistujúce smietky z rukávov... A váhavo sa spýtal. „ Smiem vedieť, čo PRESNE si pod pojmom mojej obete predstavujete?“
Seth mi nenápadne zo zadu vtlačil do ruky chladné železo .  
„Aby si vyzeral  nevinne, bezmocne a hlavne chutne vábivo.“
Cíp lodnej kotvy mu prerazil z chrbta von  pod tretím ľavým rebrom. Zarren sa zmohol iba na prekvapené: Au a potom ho opustilo vedomie.
Nie práve najšetrnejšie som mu ztrhol košeľu. Jeho vypracovaná hruď tie hlúpe potvory, pre ktoré je slovo panna vtipne mieneným protikladom životného štýlu, určite zaujme.  
Rukou ktorou som ho stále držal okolo pliec som trhol v pred a v druhej držiac reťaz, pokojne sa pozeral ako Nefilovo telo pohltila hradná priekopa.
„Toto by už zabrať mohlo...“

Seth

Vážně právě probodl Zarrena a hodil ho do vody. Dnešní den se zdá mnohem zajímavějším a zábavnějším. Jenom jsem myslel, že vydrží dýl. Prakticky hned ztratil vědomí- smůla.
„Příště ho musíme vzít s sebou rovnou, jsem si jistý, že bude nadšením skákat dva metry do vzduchu,“ ušklíbám se a upravuju si slaměný klobouk, aby mi slunce nesvítilo do očí.
„Když mu to řeknu, tak půjde.“ Lucien očima sleduje hladinu, zda se něco nezměnilo od doby, co tam Zarrena hodil. Vážně věří, že na Zarrena něco chytí. I já jsem zvědavý a popravdě už nevím, na co jiného by ty mrchy mohly brát. Leda tak si pro jednu dojít, ale ani jeden z nás nejspíš nemá zájem si pro ni doplavat. Navíc by to doslova potopilo naši hrdost.
Zavírám oči a zhluboka se nadechuju. Dýchat nepotřebuju, ale když už se ukážu mezi lidmi, musel jsem se to naučit. Ani by nešlo o to, že by si mě lidé mohli všimnout. Jsou ale jiné rasy, daleko chytřejší a všímavější, než lidé a je nebezpečné vypadat jako člověk a nedýchat- to by mohl být celkem rychlý konec, když uvážím, že spousta jiných ras o démonech vědí. Lidé jsou nejbezpečnější- nevšímaví a navíc neinformovaní.
„Jsou dva skřeti a jeden se ptá. Co dneska máme k večeři? -Druhý odpovídá: Elfa.- Á, konečně nějaké teplé jídlo.“ Lucien vyprávějící vtip mě probouzí. Zpětně si v hlavě přehrávám, co vůbec řekl a musím se usmát. Zvedám se a přicházím a na molo, kde Lucien nepřestal skenovat očima hladinu. Strkám do něj a on padá do vody. Vracím se zpátky na svoje místo a čekám.
Lucien se vynořuje s nasraným výrazem.
„Co děláš?!“ nechápe
„Zachránil jsem ti život. Měl jsem totiž pocit, že se ti začíná přehřívat mozek z toho slunce. Od kdy vyprávíš vtipy?“
„Zasmál ses, tak nechápu, co se ti nelíbí,“ bručí naštvaně. „Jestli si je vyplašil, místo Zarrena tam budeš ty.“ Mizím mu před očima, i když Lucien ví, jakým způsobem mě přinutit se zhmotnit. Byl by problém, kdyby se to taky psalo u všech těch návodů, jak démona zastavit nebo se ho zbavit. Naštěstí je Lucien jediný, o kom vím, že to dokáže. „Srabe!“ Zase se objevuju přímo před ním a chystám se něco říct, ale on zvedá ruku a naznačuje mi, ať jsem zticha. Řetěz se nepatrně zachvěl. Možná to je jenom Zarren, který se probudil, ale spíš bych tipl, že je to jedna z těch mořských panen.
Lucien se nepatrně přemisťuje k řetězu, a co nejopatrněji ho chytá do rukou, aby s ním mohl trhnout, až uzná za vhodné. Jsme vážně zvědavý, co z toho bude.

LUCIAN

(( pohnite si pri tých vozoch kostrou, MY sa TAK hrozne NUDÍME! ))

Plný očakávania som pozrel na Setha – vo vzduchu bolo doslova cítili vôňu víťazstva.
Reťaz sa opäť nepatrne zachvela.  
Zabralo!  Siedmy zmysel mi šepkal že toto je to, na čo sme celý deň čakali. Bez dychu, ktorý by nebodaj mohol narušiť vodnú hladinu a odstrašiť tak moju trofej, som napäto čakal ešte na jedno, poriadne znamenie, že rybička sa pevne chytila.  
Prišlo.
„Tak sa ukáž, ty mrcha!“ Celou silou som trhol svojským rybárskym prútom smerom nahor– v spŕške diamantových prúdov vody vystrelila reťaz k modrej oblohe ako zúrivé chápadlo gigantického železného netvora. Bol to vskutku pôsobivý pohľad – o to krajší, že na kotve viseli DVE telá.
Avšak hneď po tom, ako reťaz trhnutím dosiahla svojho vrcholu, sa z kotvy s nechutným mľasknutím návnada odtrhla - Nefil v objatí morskej panny sa rútil na dol priam závratnou rýchlosťou.
Pustil som reťaz a rozbehol sa zachrániť drahocenný úlovok. Ten sa za zdeseného piskotu prvotriednej sirény odpojil od návnady a letel úplne iným smerom.  Čo tam po Nefilovi! Zarren sa z pádu do večera pozbiera, ale morské panny liečivými schopnosťami neoplývajú, takže som musel rýchlo zakročiť.
Predsa len, bola by to neuveriteľná škoda po toľkej vyloženej námahe.
Úplne zbytočnej námahe.
„Čo to do dopekla má znamenať?“
Môj hrdinský postoj sa zmenil na nefalšované zdesene v momente, keď mi v náručí pristálo stvorenie, majúce od morskej panny ďaleko asi tak, ako ja od bodrel mamy.
Spoločným menovateľom boli tak nanajvýš tak plutvy na chrbáte a chvoste. Tento tvor mal totiž krátke medené vlasy ostrihané a tvarované podľa módy morskej ježury - špicaté uši a bacuľaté pehavé líčka mu horeli sýto červenou farbou a plné pery mu zamrzli v hamblivo-škovano-sladkom O.
Žiadne štíhle boky ako býva zvykom, žiadne plné vnady... Aj keď, na tvarovanej hrudi sa vynímali dva pevné, starostlivo obrábané kopčeky, no moje požiadavky to rozhodne nespĺňalo. A tá vec na plutve...
„A do riti!“ Pustil som kreatúru na zem a zdesene si začal do nohavíc utierať slizké ruky, keď mi došlo, čo ten výstupok zrejme znamenal. „To si zo mňa robíš srandu nie?“
Odprisahal by som, že Zarren sa v smrteľnom kŕči spôsobeným zraneniami po páde, celý čas bohapusto rehotal.
„Morský panic. No to ma poser.“

Seth

Přiznávám, občas mám zvrácený smysl pro humor- ale něco takového bych ani vymyslet nedokázal. To musel být prostě osud, že se na Zarrena chytlo… tohle.
S rukama před očima sleduju, jak Lucien nadává a nejspíš nevěří vlastním očím. Řekl bych, že ode dneška budeme lovit mořské panny, dokud nějakou nechytí, nebo už se prutu nikdy nedotkne.
„No,“ dávám Lucienovi herdu do zad, „tvoje návnada zabrala přímo úžasně. Jsi si jistý jeho orientací?“ Znechuceně si prohlížím stvoření, které chytil a snažím se nesmát. Ale nejde to. Na světě už jsem viděl spoustu věcí, ale nikdy jsem netušil, že se mořský panic dá chytit na Nefila. „Ještě, že sis pro ni nakonec neskočil. Bůh ví, co by se na tebe přicuclo.“ Lucien mi věnuje naštvaný pohled, kterým říká- to není vůbec vtipný. Ale já se stejně musím smát. Utahovat si z padlého anděla by jednou mohla být poslední věc, kterou bych udělal, ale za jeho výraz to stojí. Být na jeho místě, tak jsem ale v šoku taky. „Necháš si ho?“ popichuju Luciena dál.
„Za chvíli ti ublížím,“ vrčí Lucien.
„Necháš mu vymalovat akvárium? Hele, polo-rybo, jakou máš rád barvu?“ nakláním se nad toho muže. Nemám nejmenší tušení, jestli ví, kdo jsme. Každopádně to nedává nijak najevo a já mám na chvíli strach, že nám tu před očima na tom žáru lekne. Ale nevypadá, že by měl nějaký velký problém s dýcháním.
Z ničeho nic ten hajzl startuje po Lucienově noze- má poměrně ostré dlouhé zuby. Zvláštní, co se může schovávat za úsměvem těchto rádoby ‚nevinných‘ stvoření. Lucien ale má perfektní reflexi, takže stíhá uhnout. On by ho kousnul! To se mi snad zdá. Situace je čím dál tím absurdnější.
„Ať nezdrhne!“ syčí Lucien vzteky do červena rozžhavený a nasupeně odchází. Já nemůžu přestat usmívat. Zůstávám tady sám s tou kreaturou a přemýšlím, jak zabezpečit, aby neunikl. Dělat si z Luciena srandu je jedna věc, no, nechat ho opláchnout druhá. Nejspíš s ním má nějaké plány do budoucna.
„Zarrene?“ ohlížím se po zraněném, ale rychle hojícím se Nefilovi. Bohužel je pořád v limbu. Pomocí své schopnosti telekineze mi v rukách přistává řetěz, který je připevněný ke kotvě, která je ještě trochu od krve. Mám v plánu obmotat mu kus řetězu kolem krku, kotvu zapíchnout do země a jeho skopnout zpátky do vody, takže neuplave, ale zarážím se. Sice jsme se teď ukázali spíš jako paka, ale nemám v plánu do budoucna podrývat pověst démonů. „Víš, kdo jsem?“ ptám se ho a veškerý humor mi vyprchává z tváře. On přikyvuje. „A víš, kdo byl on?“ ukazuju směrem, který odešel Lucien. On znovu přikyvuje. „V tom případě ti doporučuju nedělat kraviny,“ usmívám se, snad přátelsky, ale v tom smyslu to není myšlené ani náhodou. Omotávám mu řetěz kolem krku. Ne moc na pevno, ale dost, aby se nevyvlíkl, a tavím řetěz k sobě. Pak kotvu zabodávám do země. Mořská potvora ani nepotřebuje mou „pomoc“ nebo výzvu k navrácení do vody. Teď už jenom někdo, kdo ho pro jistotu pohlídá. Očima ještě jednou pohlížím na Zarrena, ale ten je pořád mimo.
Pro dnešek se rozhoduju s lidským vzhledem skoncovat a stávám se zase neviditelným. Je to mnohem pohodlnější
„Počkej,“ promlouvám do myšlenek procházející služce. Je poměrně mladá a momentálně trochu zaskočená. Nechápavě se rozhlíží, a když v okolí nevidí Luciena, nejspíš jí dochází, že k ní mluvím já. Musí být nepříjemné vědět, že někdo ve vašem okolí je a mluví s vámi, ale vy nevíte, kde je. „Na molu je řetěz a na něm dnešní úlovek. Pohlídej to a nepřibližuj se k tomu, nemuselo by to dobře dopadnout. Zarren ti v případě nouze bude schopný pomoct až za několik hodin, takže kdyby to začalo zdrhat, prostě na mě zavolej.“ Ona s očima u země přikyvuje a odbíhá k molu a já mířím najít Luciena a zjistit, jakou barvu akvária pro toho panice vybral.

Nasadol na pristavený voz a bez jediného šľahnutia byčom popohnal záprah Neresijských tátošov vpred. Tento vzácny starobylý rod prevyšoval aj tie vychýrene „najlepšie“ svojho druhu. Nielen stavbou, silou, múdrosťou, ale aj samotným vzhľadom by ste im v celom šírom svete len ťažko hľadali rovnocenných. O áno, nebola to len ďalšia márnotratná myšlienka majiteľa – ich zamatovo lesklá, hustá čierna srsť čo sa v slnečnom svetle ligotala ako diamant, bola akoby posiata miliónmi drobných kvapôčok najčistejšej rannej rosy, od ktorej sa vo všetkých farbách dúhy jagavo odrážalo celé sprektrum okom zachytiteľných farieb. To svetlo alebo aura, nazvite si to ako chcete, čo sa okolo nich vznášalo, sálalo páľavu aj za zavretými očami. A keď ste predsa len neodolali pokušeniu a rozhodli dvihnúť k tej majestátnosti hlavu, vzbudzovala údiv, obdiv rešpekt a smrteľnú úctu. Hoci sa teda všade navôkol pohybovalo množstvo dvoranov, nemalo dvanásť koní najmenší problém prejsť. Všetko živé sa im už z bezpečnej diaľky radšej pratalo z cesty.
Poháňané myšlienkami padlého anjela, zbesilo cválali úzkymi uličkami hradného nádvoria. Vyberali zákruty ako majstri záprahu, z nozdier im stúpal dym, v očiach planul červený oheň a pri každom dopade kopýt na štrkové kamienky sa vôkol nich rozleteli žiarivé iskry samotných pekelných beštií. Dlhé čierne hrivy im viali v neskrotnom tanci s vetrom o preteky – a predsa sa zdalo, že odporujú všetkým fyzikálnym zákonom. Ako by sa vlnili a viali vo vlastnom rytme.
Boli neskrotné. Tak, ako ich povaha.
Práve tá bola najväčšiu výzvou pri šľachtení. Práve ohnivý bezočivý temperament, vytvoril z nich tvory, vysoko cennejšie ako keby ste ich vyvážili zlatom.
Boli to pravé Neresijské tátoše, ktoré žili na pekelných pláňach. Nepodliehali žiadnym zákonom, žiadnym vlastníckym chúťkam a majetníckym sklonom. Patrili sami sebe.
A jedine majster ovládania myslí sa im dokázal prihovoriť tak, aby ho počúvli. Aby mu za krvavú odmenu prepožičali svoje služby.

Kým som ich odpriahol, vyumýval a vyčesal, hnev ma z časti prešiel. No sklamanie a hanba ostali. Vrývali sa mi pod nechty, svrbeli pod kožou, škreli na duši.
Morský panic. Počul už niekedy niekto o niečom takomto? Ja teda nie. A to už brázdim svet omnoho dlhšie ako by si ktorákoľvek kronika mohla pamätať.
Teplá ryba.
Toľká potupa!
Ľadovo chladný som ich vypustil na menšiu stráň, chránenú pred očami nezasvetených z jednej strany hradným múrom a zo zvyšných troch hustým dubovým porastom, vzal voz s lodným hákom a odtiahol ho ku stajniam.
Starý koniar, len čo ma zbadal, pokorne sa ujal môjho bremena. Mladý, nový, čo som ho tu ešte ani poriadne nevidel, mi prináležiacu úctu neprejavil a bez jediného slôvka či drobnej úklony  sa ďalej nespokojne venoval vykydávaniu hnoja z boxu Arabského plnokrvníka.
Zamračil som sa najprv na neho, potom na vychovávateľa. Starý ihneď vyčítal, koľká bije. Nechal voz vozom, priskočil k mladému a vylepil mu poriadne zaucho. Po niekoľkých tlmených nadávkach a úprimnému ospravedlňovaniu  mladíckeho nedostatku rešpektu sa napokon obaja sklonili hlavu k zemi.
Pre mňa však bolo neskoro. Zlý deň je zlý deň a za služby sa platí.
Prišiel som k mladému a vtlačil mu do ruky kocku soli. „Neresijský žrebci potrebujú nakŕmiť. Vezmi zo sebou dve vedra jabĺk a choď. Sám.“ Dodal som, keď som uvidel hrôzu v koniarových očiach.
„Ale pane! To... To už je predsa piaty za štyri týždne! Ak to takto pôjde ďalej tak....“
„Tak si budem myslieť, že nie je vina v nich ale v ich učiteľovi.“ Prerušil som bedákanie starého úbožiaka a ďalej sa srdcervúcou scénou nezaoberal.
Ťažkým, pomalým krokom som sa pobral do hradu.


Dvere do Holubníka boli – ako inak-, otvorené dokorán.
Aby som na seba upriamil Marcellusovu pozornosť, zaklopal som zlatým prsteňom o ich železný rám. Bradatý chlapík sa spolu s desiatkou operencov vydesene strihli - mohutný zvuk  sa nesol kruhovou miestnosťou silnejšie, než ako keby som použil klopadlo.
„Oh, vaše veličenstvo. Vitajte.“ Uklonil sa Marcellus poslušne, „Musím povedať že som vás nečakal. Neohlásili ste sa.“
Pokrčil som ramenami. „Neplánoval som to. Nohy ma zaviedli, tak som tu.“ Vzal som z bydla jedného sivého holuba z letky letúňov a hladkajúc ho, prešiel som k najväčšiemu oknu.
„Pán nemá dobrú náladu?“
„Dalo by sa to tak povedať. Skús ma rozveseliť.“ Zadumane som prebehol po okrúhlom pracovnom stole, na ktorom sa povaľovali hŕby drobných papierikov zo šifrovanými správami. Marcellus zložil práve doručenú, rozčítanú poštu na jednu z kníh, a vzal do ruky v ľudskej koži viazaný diár.
„No tak sa na to pozrime. Od kedy ste tu boli posledne...  V Amone pred týždňom korunovali syna Demogorgona XXII -  Demogorgona XXIII. Váš informátor tvrdí, že s ním nebudú žiadne problémy. Je to ešte neplnoleté decko ktoré dôveruje úsudku svojho pestúna. A ten dôveruje vám, takže nemáte mať obavy.“ Učenec odhrnul na stole kôpku papierov a predložil mi danú správu od kontaktu. Goblini ma nezaujímali. Mávol som rukou a vyzval ho nech rozpráva ďalej. „Vojna o trón v Haboryme naberá na obrátkach – vami podstrčený pohrobok kráľa Rimmona obvinil z velezrady a nechal verejne popraviť tetu Islandaris, s vaším požehnaním tajne otrávil svojho staršieho brata Frécia a váš nezávyslí kontakt na dvore tvrdí, že sa začínajú šíriť nekalé pletky o ňom a jeho tehotnej sestre Juliane. Kolieskom v ohni sa však v tomto spore ukázal byť radný Metzli ktorý...“ Zalistoval v knihe a prešiel k obsahu iného listu na čo som sa pousmial a spokojne počúval, ako bábkarove bábky tancujú na šachovnicovom poli.
Moja radosť z vývoja vojny o poloostrov Rhaab však netrvala dlho, pretože než mi Marcelllus stihol posledné tri dni na západnom fronte, vo dverách sa objavil od ucha po ucho vyškerený Seth.

SETH

Nemám rád, když dlouho vypadám jako člověk. Ale když jdu dovnitř, beru na sebe podobu toho samého blonďáka, kterého Lucien viděl naposledy. Kdybych totiž zůstal v nehmotné podobě, nemohl by vidět můj úsměv.
A to bych si neodpustil. Na hradě může být tisíce míst, kam by se padlý anděl mohl zašít, ale já vím, kam šel. V mučírně jsem ho nenašel, takže druhá možnost je tahle.
Lucianův výraz se z poměrně spokojeného mění na zachmuřený, když mě spatřuje. Samozřejmě, že ode mě čeká další salvu narážek a „vtipů“ na ten úžasný úlovek. Ale protože to čeká, přestávám se usmívat a rozhoduju se, že si z něj budu dělat legraci o trochu později.
„Zdravím,“ pokyvuju hlavou směrem k Marcellusovi. On mi to vrací zdvořilým pokývnutím hlavy. Lucian mě dál sleduje ostřížím zrakem a čeká, kdy ho počastuju nějakou další narážkou, ale já jenom krčím rameny. Říkám mu tím, že jsem s tím skoncoval, vtipů bylo dost. Samozřejmě to tak ale nemyslím. Kvůli tomuhle si z něj budu dělat legraci, dokud mě někdo nějakým způsobem nevymaže z povrchu. „Něco novýho?“
„To mi řekni ty,“ bručí Lucian a já vynakládám veškeré svoje sebeovládání, abych se tvářil normálně.
„Hm…“ Marcellus začíná povídat něco o vývoji války na poloostrově Rhaab a Lucian mě ignoruje, stejně jako já je. Přicházím ke stolu, který je plný kousků útržků větších, či menších papírků. Krátce střílím pohledem k Lucianovi. Je vážně hodně nakrknutý a rozzuřený, potřeboval by se trochu vybít. Očima přelétávám jednotlivé zprávy napsané někdy příšerným, občas čitelným písmem. Nikdy se ale ovšem nedají hned přečíst. Každá jednotlivá zpráva je zašifrovaná a každá oblast, ze které nám zprávy chodí, mají svou šifru. Pamatuju si jenom jednu a zrovna žádná zprávy s tou šifrou nepřišla. Sedám si za stůl a z šuplíku vytahuju papír, na kterém jsou jednotlivé šifry vysvětlené.
Postupně si čtu jednotlivé zprávy, zatímco Marcellus něco probírá s Lucianem. Ani si nestíhám pořádně uvědomit, že už jsem zase přešel do nehmotné podoby- výsledek toho, že se moc soustředím na něco jiného.
První zpráva je nudná, stejně jako druhá a třetí. Jenom samé žvásty o tom, kdo koho svrhl z trůnu, kde začala nová válka nebo jestli se morová nákaza šíří. Musím se zamračit- nešíří se a jedna z válek zdá se, pomalu ale jistě, spěje k mírové dohodě. I to se stává- všechny problémy někdy vyšumí, ale všechna ta bezmoc, zoufalství a zášť mi vždy stačí na sto let dopředu. S každou válkou, vzpourou nebo rozšířením nemoci si připadám stále silnější. A všechny války klidně můžou skončit, ale to, co si lidi prožili, v nich zůstane. To se neztratí.
Lucianovi většinou spíná, kde by bylo dobré vyvolat nějaký konflikt nebo nechat zabít vlivného člověka. Já jsem ten, který se stará o tu špinavější práci- když je třeba někoho odklidit z cesty nebo vytáhnout informace. Občas je to přesně naopak, ale já mám jednu výhodu- můžu zabít řečníka na podiu před stovkami lidí, aniž by mě někdo viděl.
Mezi všemi těmi zprávami nacházím jednu, která si získává mojí pozornost. Vozy s luxusními sladkostmi, které mají namířeno rovnou do jednoho z těch největších domů ve městě. Ta, která si je objednala, je zálibou v drahých pochutinách známá. A nejspíš by byla velmi naštvaná, kdyby někdo všechno to jídlo ukradl.  
Když už konečně zase začínám vnímat, co se kolem mě děje, všímám si, že Marcellus tu není a Lucian něco píše na malé kusy pergamenů. Kdyby sem někdo přišel, viděl by akorát Luciana a vznášející se kus pergamenu, který držím v ruce. Tohle je největší nevýhoda- já jsem sice nehmotný, tudíž neviditelný, ale věci, které držím, můžu udělat neviditelnými, jenom když k tomu vydám větší množství energie a soustředění, než by se mi líbilo. Tudíž to prakticky nedělám.
„Na co si přišel?“ zvedá zrak Lucian od pergamenů. Kouká se přesně směrem, kde stojím, takže nabývám lidské podoby- tentokrát ale hnědovlasého muže s modrýma očima. „A já už si říkal, že sis dvakrát za sebou vzal tu samou podobu.“
„Budou přivážet čtyři vozy se sladkostmi pro manželku radního.“ naznačuju a Lucien mi věnuje pokřivený úsměv.
„Chceš ukrást sladkosti?“ ptá se, přitom je mu to naprosto jasné. „Kdy?“
„Zítra kolem dvanácté to mají přivézt. Jo a… pozdravuje tě tvůj úlovek,“ ukazuju hlavou přibližně směrem, kde je molo. „Moc se na tebe těší.“ Lucian mučednicky vzdychá.
„Budeš mi to předhazovat ještě dlouho?“
„Smiř se s tím,“ krčím rameny. Je pořád hodně naštvaný, ale očividně si svůj vztek nechává pro sebe.
„Doufám, že si alespoň zařídil, aby nezdrhnul,“ vrčí podrážděně.
„Ne, nechal jsem ho vesele odplout,“ křením se. „Je na řetězu a hlídá ho jedna služebná. Předpokládám, že se Zarren za chvíli probere, takže jí s tím pomůže, kdyby byl
nějaký problém.“
„To, že budeš další návnadou ty, jestli uteče, jsem myslel vážně,“ pronáší zlověstně. Být člověkem, na místě asi umřu strachy. Ale člověk nejsem, takže se musím usmát.


Ještě tu noc jsme se rozhodli ‚navštívit‘ někoho, kdo krádež uskuteční. V temných nocích se moc tvorů neodvažuje vycházet ze svých domů a úkrytů. Hodně z nich netuší, že existují démoni, ale o zlých věcech, které se občas dějí, vědí všichni. A tma lidem připadá děsivá, myslí si, že se v ní skrývá nebezpečí. A s tímhle souhlasím- skrývá. A ne jenom v podobě démonů nebo padlých andělů. Dokonce si troufám tvrdit, že jsou i horší.
Procházíme kolem malého domu, před jehož dveřmi spí do klubíčka stočený pes. Stačí se jenom přiblížit k sousednímu domu a pes zvedá hlavu a hned na to začíná zuřivě štěkat a kňučet.
„Tady to je,“ oznamuju Lucianovi v myšlenkách, když zastavujeme před jedním polorozpadlým domem. Páchne to tady po čpavku a odpadkách.  V tohle ‚domě‘ bydlí pár tvorů, kteří mi dluží menší laskavost. A když nebudou chtít, prostě je donutíme. Tihle tvorové vědí, že démoni existují. Poznají, když budu poblíž. A už jenom fakt, že proti nim stojí padlý anděl s démonem v zádech, by je mohl přinutit spolupracovat bez násilí.
Lucian zdvořile klepe na dveře a já se maličko vzdaluju. Potřebuju, aby zjistil, jestli je to bezpečné- když ví o existenci démonů, ví i o způsobech, jak je zajmout nebo zničit.
Po chviličce se dveře maličko otevírají. Goblin, ošklivé malé stvoření, které páchne na sto honů. Oči se mu rozšiřují strachem, jenom Luciana vidí a chce dveře hned zabouchnout, ale Lucian mezi ně rychle strká nohu a prudce je otevírá. Cestou dovnitř schválně kope do lajny ze soli, která ohraničuje práh domu. Samozřejmě, že se chrání před démony… Jenomže hranice ze soli je porušená a Lucian mi dává pokyn, že můžu dál. Vstupuju dovnitř a rozhlížím se- žádná znamení. Někteří jsou dost vychytralí na to, aby různá chytací kouzla schovali třeba pod koberec, nebo na strop. Kolik démonů už se chytilo do takovýchto pastí- včetně mě. Alespoň vím, na co si dávat pozor.
Čtyři Goblini, kteří do teď hráli karty kolem stolu, se zarážejí a nechávají hru hrou. Dobře dělají.
„Co si přejete?“ promlouvá jeden z nich chraplavým bublavým hlasem. Vidí jenom Luciana. Proto se přibližuju, chytám ho za ten kus hadr, čemu možná říká oblečení, a odhazuju ho na druhou stranu místnosti.
„P- pan Sutech?“ hádá koktavě druhý z nich, zatímco se první sbírá ze země.
Je milé, že si mě pamatují.
Lucian zavírá dveře a drží se trochu dozadu. Jistí mi jediný východ ven. Všude je totiž sůl, kdybych tu byl sám a nějak by se jim povedlo hranici znovu uzavřít…
Na kladnou odpověď převracím stůl, ze kterého odlétává několik kusů dřeva. Většina nábytku tady je ve stadiu rozkladu. Odporné místo pro odporná stvoření.
„Co- co po vás můžeme udělat?“ zajímá se ten první, který se proletěl po místnosti.
„Dlužíte Sethovi laskavost. Zítra budou převážet čtyři vozy se sladkostmi, ukradne je. A co ne, tak zničíte,“ promlouvá za mě Lucian. Ani tenkrát mě neviděli, chci, aby to tak zůstalo. Když mám lidskou podobu, cítí se jistější, myslí, že jsem zranitelný stejně, jako ostatní lidé. Když mě nevidí, připadají si mnohem víc ohrožení.
„Kdy přesně?“
„Zítra, ve dvanáct hodin budou vozy projíždět Lailovou ulicí…“
„Za bílého dne?!“ děsí se a v očích mu začíná planou trochu vzteku.
„Ano. Nějaký problém?“ ptá se Lucian temný hlasem a po tváři se mu rozlévá krutý úsměv.
„Nejsem si zcela jistý, zda… zda to bude možné provést. Je to nebezpečné, jestli nás chytí, tak nás popraví.“ Oh. Bojí se o svůj život, když je chytí?
„Chápu,“ přikyvuje Lucian a úsměv mu mizí. Tváří se naprosto vážně, ale já vím, že h ho to stojí hodně sil, nesmát se.. „Bojíte se, že vás zabijí, když se něco pokazí.“
„Ano, pane. Děkujeme, že…“
Dlouho mě nikdo takhle nevytočil. Jsou v jedné místnosti s démonem a padlým andělem a on mluví o strachu ze smrti? Lucianův úsměv mi naznačuje, že je třeba se jim trochu připomenout. Beru do ruky jeden z těch kusů dřeva, které odlétly ze stolu. Druhou rukou chytám pod krkem jednoho z Goblinů, přirážím ho ke zdi a zvedám ze země. On se ani nezmáhá cokoli vykřiknout, protože mu kus dřeva vrážím rovnou doprostřed hrudníku a on zůstává přišpendlený ke stěně. Ostatní tři valí oči a sledují, jak z jejich přítele začíná vyprchávat život. Nezasáhl jsem srdce, proto bude žít o něco déle.
„Zítra. Ve dvanáct. Lailova ulice,“ opakuje jim Lucian a očima sleduje místo, kde jsem já. Během těch desítek let už pozná, kdy jsem, i když nemám lidskou podobu. „Radím vám, aby všechno proběhlo, jak má. Jinak dopadnete ještě hůř, než on… Sethe!“ V půlce kroku se zarážím a pohlížím pod sebe. Lucian přichází k tomu místo a odendává z podlahy několik uvolněných prken. Pod podlahou je prostor, na kterém je nakreslený kruh se znaky- nezabilo by mě to, ale uvěznilo, takže předpokládám, že hned po tom by přišel jeden ze způsobů, jak mě zabít.
„Když je všechny zabiješ, budeme si to muset ukrást sami,“ pronáší Lucian, schválně nahlas, aby nás slyšeli i zbylí Goblini, kteří se pokouší pomoct svému příteli.
„T-to je jenom… p-pojistka, žije tady víc d-d-démonů,“ pokouší se o zamluvení jeden z nich.
„Jistě- proto jste nás varovali.“ Obcházím místo s kruhem, krev mi vře v žilách. Kdyby tady nebyl Lucian, byla by to jatka, o tom nepochybuju. Ale má pravdu. Pokud to někdo zvládne, tak oni.

LUCIAN

„Chcem aby to prebehlo rýchlo a hladko, preto vám nechávam v záhrade malý darček.“ Mávol som rukou k diere v stene, ktorá by sa len s veľkou dávkou fantázie dala nazvať oknom. „Sú to plameňomety. Zahladia za vami všetky stopy.“
V očiach goblinov som zazrel záblesk nefalšovaného prekvapenia. Ten okamih, kedy nadšením poľavili v ostražitosti, som využil a vsadil im do hlavy sériu príkazov: Neodporovať. Nebonzovať. A splniť úlohu na stodesať percent.
Nie že by som Sethovej taktike nedôveroval, dnes bol viac ako len presvedčivý démon hodný svojej povesti, no mám rád svoje veci poistené voči nečakanému výbuchu.
„Vezmete toho koľko budete môcť. Polovicu chcem bezpečne doručiť do sídla, zvyšok si môžete nechať alebo rozdať ako úplatok všetkým, čo stretnete cestou.  Mojim účelom je pre tento krát iba škodiť, tak sa vyhnite vážnejším zraneniam a spôsobte chaos. Krásny, živý, pulzujúci zmetok, na ktorý sa bude ešte dlho spomínať.“  Naposledy som preletel smradľavú zberbu pohľadom. „Sú podmienky našeho obchodu jasné?“  
Trojica neandertálcov potetovaných pravopisnými chybami stroho prikývla. „Výborne. Bolo mi cťou, páni...“ Naznačil som zloženie cylindra, otočil sa na päte a vychádzkovou paličkou z rebrovej kosti kosti draka a kryštáľovej lebky víli Bashee som otvoril dvere.
V tomto meste vládol už príšliš dlho pokoj. Mier. Tolerancia. Všeobecná radosť a spokojnosť. Až na malé prehrešky a postrádateľné zločiny drobných zlodejíčkov sa tu dlho nič zaujímavé neudialo- už celú večnosť tu nebolo potrebné kopať masové hroby, slepo následovať skorumpovaných vodcov, či z obáv o vlastnú bezpečnosť zapredávať životy susedov. Toto miesto bolo v mojich a Sethových očiach takmer rajom.
Pretože - logicky - v doma si nik neserie na dlážku.
Obom nám k prežitu bohate stačili zločiny mimo mesta. Sem tam nejaká dovolenka na najbeznádejnejšom mieste kontinentu, ktorý sa narozdiel od Ninqie posupne štiepil na čoraz menšie a menšie, ostré čriepky plné nenávisti a hnevu, a život sa zdal byť dokonale krásny.
Ale chcelo by to zmenu.
Mestské slávnosti pri príležitosti šiesteho tisícročia od prvej písomnej zmienky o Nuinqii vyzerali ako dokonalá zámienka na prevrat.
Všetko bolo dôsledne premyslené, dopodrobna naplánované a pripravené. Stačilo už iba škrtnúť zápalkou a mesto sa vznieti v sebazničujúcom ohni samo.
No pekne podľa plánu - ešte máme týždeň. Krádež cukroviniek poslúži iba ako skrátenie voľnej chvíle. A malé varovanie.
Nájde sa tu vôbec v tomto "dokonalom" rajskom meste, kto si skrytú hrozbu všimne?
„Som zvrátený, keď sa po tomto úplne malichernom zločine, cítim povznesene?“ Spýtal som sa démona, keď som z plných pľúc vdýchol čerstvý vzduch a zápach hniloby, kvitnúcej v stenách goblinského prístrešku nechal za sebou.

Seth

SETH

Během pár vteřin scházím do sklepa. Nejde mě vidět, ale strážný, který tu hlídá, stejně uctivě sklání hlavu k zemi. Asi si taky zvyknul… I přes vedra, která panují venku, je tady hodně chladno a s mou přítomností se tady ochlazuje ještě víc. Je krátce po třetí ráno a krajině ještě stále vládne tma. Každá normální bytost spí, odpočívá. Noční tvorové mají žně. Ta holka je obyčejný člověk, tudíž by taky měla spát, ale nenechal jsem ji oko zamhouřit. Celý den a půlku noci s ní v cele byl jeden strážník a vždycky ji probudil s rozkazem, aby jí nezkřivil jediný vlásek. Od toho jsem tady já, rád křivím lidem vlasy. Zvláště pak, když mám špatnou náladu. A já mám hodně špatnou náladu, protože ta holka zdrhla. Zmizela i s tím klukem v oblaku kouře a … byla pryč. To se nedělá. Měli jsme štěstí, že Lucian natrefil na Sarris- její jméno vyčetl Lucian z jejích myšlenek. Stejně tak, že ten kluk, se kterým ta cizí holka utekla, je její bratr. Mít jeho i Sarris, bylo by tahání informací naprosto snadné. Stačilo by si do malé Sarris trochu říznout a její bratr už by sypal důležité věci jednu za druhou, stejně tak naopak.
Lidi říkají, že láska je to nejlepší, co je může potkat. Ale i to nejhorší, neuvědomují si to. Pro ně není nic horšího, než vidět trpět někoho, koho milují.
Dostávám se do cely skrze dveře a mám chuť strážnému utrhnout hlavu. Nejenže spí Sarris, ale on taky!
Trochu se od nich vzdaluju, aby je neprobudil. S tím idiotem si to vyřídím později, ale kdybych ho chtěl vyhodit, určitě vzbudí i malou Sarris. Popravdě není vůbec malá, vhodnější slovo je, bezbranná.
Napadá mě, že je nakonec dobře, že spí.
Nemůžu lidem zasahovat do mysli jako Lucian. Vidím útržky jejich zlých vzpomínek, ale můžu jim vcházet do snů a měnit je v noční můry. A v takovém snu se může objevit třeba i bratr Sarris, což je pro mě to nejlepší.
Proniknout do mysli spícího člověka je snadné jako lusknutí prstu. Sarris se právě teď zdá o nějakém zážitku z dětství. Malýma dětskýma ustrašenýma očima malá Sarris sleduje, jak nějaký muž bije ženu, hádám, že její matku.
Mám štěstí, že jsem přišel teď. Mohla by se taky vzbudit a to přece nechceme…
I když sen o její rodině, kterou už nejspíš nemá, není tak špatný, mažu ho a přetvářím do úplně jiné podoby. Sarris se ocitá v temnotě. Stojím hned vedle ní, ale nevidí mě, ani necítí chlad nebo zápach síry. Prostě jenom to je jako být vzhůru a přitom snít. Něco jako iluze, ale přitom si hraju akorát s jejími sny.
Sarris zmateně mrká a rozhlíží se. Chvíli ji nechávám tápat ve svých vlastním myšlenkách. Chci, aby se začala bát předtím, než přijde naprostá hysterie a bezmoc.
Po pár minutách sen měním. Ona se ocitá spoutaná na židli, na jaké je teď. Nemůže se hnout a zírá na obrovskou nádrž, ve které je její drahý bratr. On má spoutané ruce za zády a snažím se, aby vypadal co nejvíc vyděšeně. Zatímco Sarris je v tomhle snu sama sebou, Daerona musím ovládat já. Nádrž se začíná plnit vodou a pro něj začíná předem prohraný zápas s časem. Sarris to ale neví a začíná sebou házet a pokouší se zápasit se pouty, které se jí zarývají do kůže. Je to sice její sen, ale ovládám ho já. Až přijde na to, že to není skutečné, její mysl mě sama vykopne z její hlavy. Do té doby…
Klukovi zbývá poslední nádech a on se začíná kroutit a marné snaze rozbít nádrž ze skla. Po pár vteřinách začíná pociťovat nedostatek kyslíku a tvář se mu kroutí do bolestné grimasy. To ale vnímám jenom okrajově, soustředím se na Sarris, která v šoku valí oči.
„Daerone!“ volá na něj hlasem nasáknutým strach a bezmocí. Zkouší se dál uvolnit, až jí pouta prořezávají pokožku a kolem zápěstí se jí objevují stružky krve.
,,Kurva, uvolni sa. Sakra, boha.. Daeron, nesmieš sa utopiť, počuješ? Kurva, pomôžte mu niekto, keď tu niekto ste, dofrasa."
Beru na sebe podobu černovlasého a tmavookého muže a zhmotňuju se hned vedle ní. Daeron mezitím začíná ztrácet vědomí.
„Vědělas, že utopení je jedna z nejstrašnějších smrtí?“ prohazuju jenom tak směrem k ní a přátelsky se usmívám. „Zrovna teď je to pro něj ta největší agonie.“ Ona sebou trhá a pohlíží mi do očí. Je v nich prosba a zoufalá touha, abych pomohl jejímu bratrovi, protože ona nemůže. „To je na tom to nejlepší.“ V tu chvíli jí dochází, že tu nejsem od toho, abych jí nebo jejímu bratrovi pomohl, ale že jsem tu za toho špatného.
Musím se nad její reakcí usmát a mezitím, co ona dál zápasí se svými pouty, přemýšlím, co dalšího bych jí mohl promítnout na stříbrném podnose.
„Je mrtvý,“ oznamuju jí vesele. Kdyby mohla zabíjet očima, byl byt dvakrát mrtvý. Jaká škoda, že je jenom člověk. Krčím rameny a luskám prsty.
Tmavá kobka se náhle mění na náměstí našeho města. Nikdo tady není, až na Daerona, Sarris a mě- já jsem ale zase neviditelný.
Je to scéna jako z nějaké pohádky. Sarris se rozbíhá k Daeronovi, který je promočený skrz na skrz. Má o něj takový strach, že hluboko do své mysli zatlačuje myšlenku na to, jak je vůbec možné, že se změnilo všechno kolem ní.
Sarris dobíhá k bratrovi a zjišťuje, že dýchá, dokonce je při vědomí.
Zázrak!
Ona mu opatrně pomáhá na nohy, ale on ji zase strhává na zem a vytahuje nůž, který zajíždí do jejího břicha. Sarris jenom krátce vykřikuje a v tu chvíli se ocitám znovu v Lucianově hradu, ve sklepě, v rohu kobku. Sarris je vzhůru a po tvářích se jí kutálejí velké slzy. Zajímavé, většinu lidí scéna na to, jak je zabíjí někdo blízký, položí na lopatky. Ona si ale uvědomila, že je to jenom noční můra. Další věc, na kterou se jí musím zeptat.
Strážný se konečně taky probouzí a uvědomuje si svou chybu. Už si chce oddechnout, když se k němu přibližuju a on bledne.
„J-já se o-om-omlouvá se, já…“ koktá a já otevírám dveře na znamení, aby vypadnul. Naštěstí to chápe a s pokorou odchází.
Sarris nechápe a celá se třese. Možná je jí zima, možná je to těmi sny. Každopádně se před ní právě otevřely dveře, aniž by za nimi nikdo stál. Cítí mou přítomnost a já to vím. Všichni vždycky vědí, že něco není v pořádku, jenom nedokážou říct co. Jednou jsem se o to zajímal a dočetl jsem se ve staré knize, že lidi mají pocit, že je někdo sleduje, ale samozřejmě neví, kdo a že je to pořádný nápor na jejich psychiku. Vědí, jsou si tím jistí, že s nimi v místnosti někdo je, pohybují se předměty, cítí chlad a celkem právem se bojí o své životy.
Rozhoduju se nechat jí v tom nejdřív takhle. Prostě si jenom sedám před ní a čekám, sleduju její reakce. Je vyděšená, pokouší se uvolnit a trochu panikaří, ale zatím neprojevuje nic, co bych od ostatních lidí neviděl. Jsou méně soustředění, stále vystrašenější a nervóznější. Hm, pořád nic nového.
Po hodině to vzdávám a zhmotňuju se přímo před jejíma očima. Mám podobu toho muže z jejího snu a já naskakuje husí kůže a znovu se začíná chvět. Má v očích slzy, ale rychle mrká, aby je zahnala. Je statečná, většině stačí, abych se jenom objevil, a jsou na sračky. Na tuhle budu muset jít trochu jinak. Přisouvám si k ní židli, na které seděl strážný a pohlížím jí do očí. Ona mi věnuje pěkně navztekaný pohled, ale já vím, že pod vší tou statečností je jenom klubíčko strachu a zoufalství.
„Jak si poznala, že ten sen není skutečný?“ ptám se jí. Ona se chvíli tváří, že mi nerozumí a rozhlíží.
„Daeron by to nikdy neudělal,“ ozývá se po chvíli tichým, ale pevným hlasem. Je odhodlaná, to rozhodně. A nejspíš taky hodně naštvaná.
„Hm, pěkné. Ale musím ti zkazit představy. Udělal a věř tomu, že by z toho měl radost.“ Stačil by Lucian a pár příkazů a bylo by to… ale to je moc snadné. „Spolupracuj a bude to snazší pro nás pro oba,“ radím jí. „Kdo je ta holka, se kterou jste utekli?“
„Co?“ mrká zmateně a já jí chvíli nechávám, aby si utřídila myšlenky. Vzpomíná si skoro hned a v jejích očích se leskne něco jako vzdor. Jasně mi tím dává najevo, že mluvit nebude.
Prozatím.
„Víš, kdo jsem, Sarris?“ Nemusí odpovídat, aby mi dala na vědomí, že si myslí to nejhorší a to jí stačí. Není to otázka na tu dívku nebo jejího bratra, takže se zase na chvíli podvoluje a kroutí hlavou. „Fajn, to nevadí. Divil bych se, kdybys to viděla. Dám ti něco, abys na mě nezapomněla a mohla si to zjistit.“ Vytahuju nůž a ona trne. Na chvíli má v očích hrůzu, ale rychle zatíná zuby a naznačuje, že nevydá ani hlásku. Uvidíme.
Drží se poměrně dlouho, ale démonský znak, který ji tím svazuje jak se mnou, tak i s Lucianem, si žádá poměrně ošklivé zranění. Dalo by se to samozřejmě udělat citlivě, ale… nechce se mi. Během deseti minut Sarris křičí a prosí a pro mě je to jako hudba pro lidi. Navíc mě její strach živí na dny dopředu.
Když se na její ruce objevuje změť hlubokých ran, kterou vyplňuje krev, nikdo by v tom zatím nic neuviděl, až na mě a možná Luciena.
„Snad to nebolí,“ zubím se a dotýkám se její tváře, po které se kutálí další a další slzy. „To nejhorší teprve přijde,“ oznamuju jí a ona na mě vyděšeně koulí oči. Zase si sedám na židli a pyšně si prohlížím svou práci. To je další člověk, co pro nás udělá cokoli, kdykoli budeme potřebovat, navíc nejspíš bude v blízkosti té záhadné cizinky… „Tak co, už se mnou budeš mluvit?“
„Co-co to je?“ zadrhává se jí dech.
„Památka na mě. Podle toho zjistíš, s kým si měla tu čest.“
„Zjistím?“ ptá se opatrně a zvedá ke mně zaslzené oči.
„Pokud přežiješ poslední krok, tak jo. Ale zatím si vedeš skvěle.“ Je zázrak, že neztratila vědomí. Měla by to přežít…
„Takže, ta holka?“ naznačuju, že jsem na ni nezapomněl. Sarris se dál třese, oči má zarudlé a zrychleně dýchá, ale někteří lidé i omdlévaní, což je známkou toho, že je další krok nejspíš nepřežijí. Což se i většinou stane.
„Já- já vážně nevím,“ vyhrkává a zdá se být neaštvaná. „Ona- ne-nemluví naším jazykem. U-umí jich hodně, ale nerozumí nám a my jí taky ne. Pusťte mě, prosím.“ Při poslední větě se jí láme hlas.
„Ještě ne,“ kroutím hlavou a věnuju jí úsměv. „Můžeš pokračovat.“
„Chtěli na nás hodit krádež sladkostí pro manželku radního, ale… utekli jsme a narazili na ní…“
„Chci vědět něco o ní,“ přerušuju Sarris.
„Víc nevím!“ vykřikuje na mě. „Vůbec se neznáme, nerozumíme si! Daeron se jí pokouší učit…“ Uvědomuje si, co říká a utichá. Ten kluk ji může naučit mluvit naším jazykem a pak bychom ji mohli znovu najít a promluvit si. Nebo „promluvit“. Bude záležet na ní a náladě, nejspíš. „Prosím, já…“
„Co?“ povytahuju obočí a loudím ze sebe krutý úsměv.
„Nikomu nic neřeknu, jenom mě prosím nechte odejít… bolí to,“ ukazuje hlavou na zakrvácenou ruku. No, krve teče trochu víc, než je normální, ale to jí nezabije.
„Samozřejmě, že nikomu nic neřekneš. To bych pak tvoje noční můry proměnil ve skutečnost,“ naznačuju možnost se zabitím jejího bratra. „A bude to bolet ještě víc.“ Nožem si dělám šrám na dlani a sleduju, jak ji vyplňuje o mnohem tmavší krev, že je ta lidská. Skoro černá. Natahuju ruku nad tu její a nechávám svou krev skápnout na její zranění. Její krev se mísí s tou mojí. Chvíli se nic neděje, ale pak dívka lapá po dechu, jakoby o něj přišla a začíná znovu brečet a prosit, abych ji nechal na pokoji. Nehýbu se, sedím a pozorně sleduju její reakce- přežije, to vím po pěti minutách, kdy má to nejhorší za sebou- kdy se moje krev dostane do srdce a mozku.
Je už poměrně mimo. Tenhle proces je hodně vyčerpávající, ale neberu na to ohledu. Holt měla smůlu a my máme o jednu ovečku navíc. Zatím jednu z těch cennějších, protože nás zavede k té cizince.
„Mimochodem… jak se jmenuje?“ zajímám se. Sarris jenom kouká před sebe a nejspíš se pokouší trochu vzpamatovat a ovládnout třas těla. Moc se jí to nedaří. „Odpověz, nebo jsme neskončili.“
„Alex-Alexandra,“ vydechuje vyčerpaně a očima hypnotizuje podlahu. Vznešené a záhadné jméno. Očima kontroluju Sarrisinu ruku. Byl bych nerad, kdyby tu po vší té zábavě vykrvácela, ale tak daleko to nedojde. Pak si prohlížím svojí ruku. Jakmile zase zmizím a zhmotním se, nezbude po škrábanci nic, dokud budu mít tuhle podobu, bude se hojit jako normálním lidem. Moc dlouho.
Beru ji za bradu a nutím ji podívat se mi do očí. Kouzlím na tváři ten nejlepší úsměv, kterého je tento obličej schopný.
„Určitě se ještě uvidíme,“ povídám jí, což jí potápí ještě víc. „Rád jsem tě poznal. A nezapomeň si něco zjistit,“ necitlivě klepu prsty na ruku, kde za pár dní bude mít krásné znamení, které značí, že je naše. Ona to sice neví, ale dozví se, až ji budeme potřebovat. „A věř tomu, co si přečteš,“ radím jí. Vlastně má ta holka neskutečný štěstí, pomýšlím, když se zneviditelňuju a odcházím z její cely.
Odejde z našeho hradu živá, a s přivřeným okem, i zdravá.